Helena vysypala svazek účtenek a rozložila je na desku stolu.
Miloslav si je mlčky bral jednu po druhé, listoval, funěl nosem.
„A k čemu tohle všechno?“ utrousil. „Šlo to udělat skromněji. Bramborový salát, trochu ryby – hotovo.“
„Mluvil jsi o rodinné pohodě,“ odpověděla tiše. „Tak jsem se snažila.“
„Snažila,“ přikývl. „To jo. Jen jsem tě nežádal, abys utratila pět tisíc.“
Helena vstala a odešla do kuchyně. Zapnula konvici a zůstala stát, oči upřené na hladinu. Jako by čekala, že s prvním bubláním se jí v hlavě srovnají myšlenky.
Miloslav se objevil za jejími zády.
„Proč jsi tak rozladěná? Vždyť ti děkuju. Ten stůl je nádhera.“
„Nejde o jídlo,“ řekla.
„Tak o co?“
Otočila se k němu čelem.
„O to, cos řekl: že svou část zařídíš. Ve skutečnosti jsi přinesl nejlevnější salám a máš pocit, že je splněno.“
„Je,“ oponoval tvrdohlavě. „Nepřišel jsem přece s prázdnou.“
„Miloslave, předávala jsem dárky tvým vnoučatům. Sám jsi chtěl, aby to vypadalo slušně. Tadeáš dostal stavebnici za patnáct set, Anežka panenku za tisíc. A mně jsi k narozeninám přinesl bonboniéru za tři sta korun a považoval to za normální.“
Ustoupil, jako by ho zasáhla rána.
„Myslel jsem, že tě těší dávat dětem.“
„Těší,“ přikývla. „Ale netěší mě, když se moje péče bere jako samozřejmost a bezcenná služba.“
Zamračil se ještě víc.
„Takže jsi vypočítavá?“
Helena se krátce, unaveně zasmála.
„Vypočítavá? Tři dny jsem chystala, pět tisíc utratila, a ty jsi donesl salám a prohlásil, že máš ‚chlapskou část‘ hotovou.“
Miloslav sáhl po bundě.
„Tak takhle svátky slavit nechci. Samé výčitky a počty.“
„Když nechceš, tak nemusíš,“ řekla klidně.
Oblékl se a odešel. Dveře bouchly. V bytě se rozhostilo ticho – ne hřejivé, ale duté. Helena si sedla k prostřenému stolu, pohlédla na jídlo a došlo jí, že takhle Nový rok trávit nechce.
Vzala telefon a vytočila dceru.
„Veroniko, jste doma?“
„Jsme, mami. Co se děje?“
„Přijeďte. Stůl je plný a já tu zůstala sama.“
„Hned vyrazíme.“
Za hodinu dorazila dcera s manželem. Usedli, jedli, chválili, smáli se. Byt se znovu naplnil hlasy.
„Mami, ty jsi kouzelnice,“ objala ji Veronika. „Jak v restauraci!“
Helena se usmála. Tohle bylo ono – opravdové teplo, ne z řečí o povinnostech, ale z blízkosti, doteků a upřímného smíchu, který se začal rozlévat po celém bytě.