Renata Moravecová se probudila už v šest ráno, přestože budík měla nastavený až na sedmou. Srdce jí tlouklo zběsile, jako by ji nečekala oslava manželových narozenin, ale zásadní zkouška, na níž závisí celý život. Radkovi Mlynářovi bylo dnes třicet. Dorazit mělo dvacet hostů. A mezi nimi i Jaroslava Sedláčková – její tchyně.
Vedle ní klidně oddychoval Radek, rozhozený přes celý gauč, ruce přehozené přes deku. Ráno musel do práce, ale předešlý večer proseděl u projektoru, ladil prezentaci s fotografiemi z dětství a dospívání. Renata se opatrně vysmekla z jeho objetí a po špičkách zamířila do kuchyně. Kocour Marsík se jí hned otřel o lýtka a nespokojeně zamňoukal.
„Dobře, dobře, už to bude,“ zašeptala a nasypala mu zdvořilou dávku granulí.
Otevřela lednici a postupně vyndávala všechno, co si nachystala: maso na pečeni, čerstvou zeleninu na saláty, smetanu a čokoládu na dort. Nakoupila s předstihem a nešetřila – vybírala jen v ověřených obchodech a utratila skoro polovinu své prémie. Radek navrhoval objednat catering, ale Renata to rázně odmítla. Jaroslavě Sedláčkové nesměla dát sebemenší záminku k poznámkám.
„Ani vařit pro vlastního syna se jí nechce,“ slyšela by to hned.
Kolem osmé už se bytem linula vůně pečeného masa a na kuchyňském stole se srovnávaly mísy s obložením. Renata připravovala pečeni podle rodinného receptu své babičky, když se ve dveřích objevil Radek.
„Ty už jsi vzhůru?“ zívl a protáhl se. „Mohl jsem pomoct.“
„Jdi si ještě lehnout,“ usmála se. „Dneska slavíš.“
„Slavíme my,“ opravil ji, objal ji zezadu a přitiskl k sobě. „Nestresuj se. Zvládneš to. Všechno dopadne dobře.“
Opřela se o něj a napětí z ní alespoň na chvíli spadlo. Radek ji uměl uklidnit jako nikdo jiný. Právě proto se do něj před čtyřmi lety zamilovala – vedle něj měla pocit bezpečí, i když kolem zuřila bouře v podobě jeho matky.
Jaroslava Sedláčková jejich vztah nepřijala od samého začátku. Přesněji řečeno – nepřijala Renatu. Před ní měl Radek přítelkyni Sofii Marekovou. Tichou, domácí, snící o dětech a rodinném krbu. Jaroslava ji zbožňovala a už plánovala svatbu. Pak se objevila Renata – s právnickým diplomem, ambicemi a pracovní dobou do devíti večer. A Radek se zamiloval tak, že na všechno ostatní zapomněl.
„Namachrovaná kariéristka,“ utrousila tehdy tchyně. „Zamotá hlavu mému klukovi.“
Uplynuly tři roky. Vzali se, nejdřív bydleli v pronájmu, pak si vzali hypotéku. Renata se vypracovala na pozici seniorní právničky. Jen Jaroslava Sedláčková se nezměnila.
Na každém rodinném setkání – ať šlo o narozeniny tchána, Vánoce nebo Velikonoce – si našla způsob, jak rýpnout. Nejprve nenápadně: „Sofie pekla takový koláč, že se po něm jen zaprášilo,“ nebo „Radek dřív chodil domů dřív, teď je pořád v práci, když ho doma nikdo nečeká.“ Později přitvrdila: „Kdy nám konečně dáte vnoučata?“ a „Kariéra je hezká věc, ale rodina by měla být na prvním místě.“
Renata to snášela. Vyhýbala se tchyni, kdykoli to šlo, ale rodinným akcím se uniknout nedalo.
A dnes měli všichni přijít sem. K nim domů. Renata musela být dokonalou hostitelkou. Musela dokázat, že je pro jejich syna tou správnou ženou.
V šestnáct hodin se byt leskl čistotou, stůl přetékal jídlem a Renata, převlečená do nových tmavě modrých šatů – střídmých, ale elegantních – stála v obýváku, naposledy kontrolovala detaily a s napjatým očekáváním poslouchala zvuk výtahu, který se blížil k jejich patru.