Renatě se ten dávný rozhovor vybavil až příliš živě. Bylo to před třemi měsíci, kdy Jaroslava Sedláčková nekompromisně trvala na tom, že se v jejich bytě smí používat výhradně tuhé mýdlo, „protože tak je to přece normální“. Renata tehdy mlčela, hádku nevyvolala, ale tekuté mýdlo z koupelny neodstranila. Byl to přece jejich domov a pravidla si tu určovali oni.
„Mami, v koupelně je i obyčejné mýdlo,“ ozval se Radek unaveným hlasem, jako by neměl sílu na další vysvětlování.
„Dobře, dobře,“ mávla tchyně rukou a zamířila do předsíně. Jakmile zmizela za dveřmi, u stolu se téměř slyšitelně ulevilo všem přítomným.
„Promiňte ji,“ zamumlal Ladislav Čermák rozpačitě. „Dneska je nějaká rozhozená.“
Renata si v duchu povzdechla. Ona je rozhozená pořád, pomyslela si, ale nahlas to nevyslovila.
Když se Jaroslava vrátila, bylo jasné, že pohoda je pryč. Pohledy hostů klouzaly jeden po druhém, Radek seděl strnule a Renata nalévala čaj rukama, které se jí lehce třásly.
„Víte,“ začala tchyně, sotva se znovu posadila, „pořád přemýšlím, proč se u vás necítím dobře. A už jsem na to přišla. Je to nehygienické. Ten váš kocour se potuluje všude, chlupy létají po bytě. Byla jsem v kuchyni – klidně mohl sedět na stole, kde vaříte. To je přece nechutné!“
Květoslava Vaceková si odkašlala.
„Jarko, no tak. Spousta lidí má doma kočky.“
„Spousta lidí,“ nenechala se přerušit Jaroslava. „Jenže až tu budou děti, zvíře bude muset pryč.“ Pak se ostře zadívala na Renatu. „A děti… kdy se na ně, drahá, vůbec chystáš myslet? Radkovi je třicet. Čas běží a ty se pořád honíš za kariérou.“
Renatě projel tělem ledový chlad.
„Mami, prosím,“ zkusil Radek. „Teď ne.“
„A kdy tedy?“ zvýšila hlas Jaroslava. „Mám snad nemít právo vědět, jestli budu mít vnoučata? Sofie Mareková o dětech snila, pamatuju si to. Chtěla tři. A ty?“ Ukázala prstem na Renatu. „Ty je vůbec chceš, nebo jsou ti bližší soudy a porady?“
To už Renata nevydržela. Prudce vstala, židle s rachotem odskočila dozadu. Kocour Marsík seskočil z parapetu a zmizel v ložnici. V místnosti zavládlo ticho, v němž bylo slyšet jen pravidelné tikání hodin.
„Stačilo,“ pronesla klidně, ale v hlase měla tvrdost oceli. „Odejďte z mého domu.“
Jaroslava na ni vytřeštila oči, ústa pootevřená údivem.
„Cože?“
„Řekla jsem, ať odejdete,“ zopakovala Renata, rty se jí třásly, přesto pokračovala. „Celý den jsem vařila. Utratila jsem spoustu peněz, abych prostřela. Chtěla jsem udělat hezký večer pro vašeho syna, kterého mimochodem miluju. A vy jste od první minuty jen kritizovala. Boty. Kocoura. Mýdlo. Jídlo. A teď se mi pletete i do života.“
„Radku!“ otočila se Jaroslava na syna. „Slyšíš, jak se mnou mluví?“
Radek mlčel a upřeně hleděl do stolu.
„Není to tak, že bych nechtěla děti kvůli kariéře,“ pokračovala Renata a oči se jí zalily slzami. „Jen ještě nejsme připravení. Chceme se nejdřív postavit na vlastní nohy. Je to snad zločin? A přestaňte mě pořád srovnávat se Sofií. Radek si vybral mě. Mě. Ne ji. Smiřte se s tím.“
„To je drzost!“ vyskočila Jaroslava. „Ladislave, slyšíš to?“
„Slyším,“ odpověděl tiše Ladislav Čermák. „A musím říct, že má pravdu.“
„Prosím?!“
„Přeháníš,“ řekl klidně a položil ženě ruku na rameno. „Půjdeme. Promiň, Radku. Promiň, Renato.“
„Jak si to vůbec můžete dovolit!“ vybuchla Jaroslava, zatímco napětí v místnosti houstlo a bylo jasné, že tenhle večer skončí mnohem hůř, než kdokoli čekal.