Renata vítala první příchozí. Do bytu se postupně nahrnuli Radkovi kolegové z práce, jeho bratranci s manželkami a také teta Květoslava s manželem Vladimírem. Každý přinesl něco v ruce – květiny, drobné dárky, láhve vína. Všude se ozýval smích, objetí a hlasité gratulace oslavenci.
Jako poslední dorazili Jaroslava Sedláčková s manželem Ladislavem Čermákem. Jaroslava měla na sobě přísně střižený kostým a rty stažené do tenké, nespokojené linky. Radek se k nim okamžitě vrhl a srdečně je objal.
„Mami, tati! Konečně jste tady!“
„Dobrý večer,“ pronesla Jaroslava chladně a přejela pohledem předsíň. „No teda… to je ale nepořádek. Boty rozházené, jak se komu zlíbí. A ten kocour se tu zase motá. Radku, víš přece, že mám alergii.“
Renata naprázdno polkla. Boty byly srovnané v botníku, jen hosté přidali své páry vedle. A Marsík? Ten klidně podřimoval na parapetu a o vstupní dveře se vůbec nezajímal.
„Mami, nic se neděje,“ odpověděl Radek, tentokrát už bez předchozího nadšení. „Pojďte ke stolu.“
Ladislav se na Renatu omluvně usmál.
„Dobrý večer, Renato. Jak se máš?“
„Dobrý večer, děkuju, jde to,“ odpověděla tiše.
V obýváku už se hosté usazovali kolem velkého stolu. Renata kmitala mezi kuchyní a jídelnou, nosila mísy se saláty a dolévala skleničky. Radek pustil hudbu a rozjel veselou historku z dob studií. Smích se rozléhal místností.
Jaroslava zaujala místo hned vedle syna, ale talíře se sotva dotkla.
„Je něco v nepořádku?“ neudržela se Renata, když viděla, jak tchyně odstrkuje jídlo stranou.
„Ale kdepak, všechno je báječné,“ usmála se Jaroslava tak, že bylo jasné, že pravda je opačná. „Jen mám obavy, aby mi nebylo špatně. Mám citlivý žaludek, víš. Nejsem zvyklá na… kulinářské experimenty.“
U stolu se rozhostilo trapné ticho. Květoslava se zakuckala kompotem a jeden z bratranců si náhle začal zaujatě prohlížet ubrus.
„Mami,“ ozval se Radek tiše, „Renata u toho stála celý den.“
„Já nic zlého netvrdím,“ rozhodila Jaroslava rukama. „Jen říkám, jak to je. Potřebuju dietní stravu. Tady je samá majonéza a koření. Sofie vždycky vařila lehce, pamatuješ?“
Renatou projela vlna vzteku. Sofii si vybavovala z rodinných fotografií, které Jaroslava stále vystavovala na komodě – usměvavá, baculatá dívka s laskavou tváří a prázdným pohledem.
„Mně to chutná moc,“ ozval se nahlas Ladislav. „Renato, jsi šikovná. To maso je výborné.“
„Děkuju,“ procedila Renata, zatímco jí v krku narůstal nepříjemný uzel.
Asi dvacet minut panoval relativní klid. Hosté jedli, pili a přáli Radkovi všechno nejlepší. Pak Radek rozkrojil dort – třípatrový, s čokoládovou ganache a čerstvými bobulemi. Všichni obdivně vydechli. Všichni kromě Jaroslavy.
„Radku, vždyť víš, že sladké nemůžu,“ protáhla. „A přitom vypadá tak krásně. Škoda.“
„Mami, dej si aspoň kousek,“ naléhal Radek, viditelně napjatý. Renata si všimla, jak mu cukla obočí – jasný signál, že je na hraně.
„Nebudu riskovat,“ vstala Jaroslava od stolu. „Raději si půjdu umýt ruce. Vy tam v koupelně máte… jak se tomu říká… tekuté mýdlo?“
„Ano,“ odpověděla Renata.
„Ach,“ povzdechla si tchyně teatrálně. „Na to jsem alergická. Vždyť jsem to říkala. Radku, tys jí to zapomněl vyřídit?“
Renata si to pamatovala až příliš dobře.