Renata Moravecová prudce zabrzdila před plotem své chaty a kola zaskřípala v kamíncích tak hlasitě, až ji to samotnou bodlo u srdce. Okamžitě vycítila, že je něco špatně. Branka byla dokořán a na dvoře stál povědomý šedý volkswagen. Žaludek se jí stáhl. To auto poznala na první pohled – patřilo Štěpánu Zemanovi, jejímu bývalému manželovi. Od rozvodu uběhly tři měsíce, a přesto se jí pořád nedokázal přestat plést do života.
— Tak pohni! — dolehlo k ní podrážděné zvolání Stanislavy Doležalové. — Jestli se tady objeví, co pak budeme dělat?
Renata vystoupila z auta opatrně, dveře zavřela téměř neslyšně. Místo aby vtrhla na pozemek s křikem, vytáhla telefon a zapnula kameru. Prsty se jí mírně třásly, když spouštěla nahrávání.
To, co uviděla, jí vyrazilo dech. Štěpán společně se svou matkou nakládali do kufru její oblíbené houpací křeslo. To samé, které zdědila po babičce. Na dvoře už byly připravené další věci – zabalená stojací lampa, konferenční stolek a krabice plné nádobí.
Zakousla se do rtu tak silně, až ucítila bolest. Uvnitř v ní vřel vztek, ale navenek zůstávala klidná. Jen obraz na displeji se lehce chvěl.
— Mami, jsi si jistá, že je to dobrý nápad? — Štěpán se nervózně ohlédl a snažil se nacpat křeslo do už tak přeplněného kufru. — Vždyť podle soudu ty věci patří jí.
— A co, má snad tvoje nová slečna sedět na zemi? — ušklíbla se Stanislava a strčila si pod šátek pramen šedivých vlasů. — Byt jste prodali, půlku peněz si vzala, chatu vysoudila… a my máme odejít s prázdnou?
Štěpán cosi zamumlal, ale Renata ho přes šum listí neslyšela. Zrada ji bodla přímo do nitra. Sedm let manželství. Sedm dlouhých let. A pak náhodně objevené zprávy. Nějaká Sofie Matoušeková. Dvaadvacet let, modelka.
Renata udělala krok vpřed a stále natáčela. Pod nohama jí křupla větvička.
— Kdo je tam?! — Stanislava se prudce otočila.
Pohledy se jim střetly. Vteřina ticha, která se zdála nekonečná.
— Renatko! — zazpívala najednou sladce tchyně, jako by se potkaly u regálu v supermarketu. — My jsme si jen… no… přijeli vzít pár Štěpánových věcí. On je tu pořád hlášený, má přece právo.
Štěpán ztuhl s křeslem v rukou. Z obličeje mu vyprchala barva a vzápětí ho zalil ruměnec. Přesně takhle vypadal pokaždé, když lhal nebo měl strach.
— Dobrý den, — odpověděla Renata klidně a kameru nespustila. — Zajímavá podívaná. Hlavně to moje křeslo, které mi babička dala dávno předtím, než jsme se vůbec poznali.
— Ty to chápeš špatně, — položil Štěpán křeslo na zem. — My jsme jen…
— Jen co? — skočila mu do řeči. — Rozhodli jste se odvézt moje věci? A nehraj si na nevinného, ty moc dobře víš, co děláš. To křeslo stálo vždycky u okna, ještě loni jsi mi ho pomáhal čalounit.
Vzduch ztěžkl mlčením. Stanislava si se synem vyměnila pohled, rty měla sevřené do úzké čárky.
— Ale prosím tě, — mávla rukou. — Kvůli jednomu křeslu děláš scény. Po tom všem, cos Štěpánovi provedla, bys mohla být velkorysejší.
Renata se málem rozesmála absurditou té poznámky. Po tom všem, co ona provedla? To nebyla ona, kdo zahýbal a měsíce lhal.
— Víte co, — pronesla vyrovnaně a dál natáčela, — zavolám policii. Ať si s neoprávněným vstupem na cizí pozemek a pokusem o krádež poradí oni.
— To ani nezkoušej! — Stanislava vykročila vpřed, oči jí zlostně zúžily. — Už tak jsi mému synovi všechno sebrala!
Renata jednou rukou držela telefon, druhou vyťukala číslo. Štěpán se k ní vrhl:
— Renčo, prosím, nedělej to. Promluvíme si, všechno ti vysvětlím!
— Zůstaň tam, kde jsi, — řekla pevně a ustoupila. — Uděláš ještě krok a hovor odešlu.
Zarazil se. V očích měl paniku. Bylo vidět, jak mu v hlavě horečně běží myšlenky.
— Dobrý den, policie? — ozvala se Renata do telefonu. — Jmenuji se Renata Moravecová. Na mé chatě na adrese Sadová 6 se cizí osoby pokoušejí odvézt můj majetek. Ano, objekt je psaný na mě. Ne, nejde o ohrožení života, ale odmítají odejít.
— Já ti to říkala! — zasyčela Stanislava směrem k synovi. — Měli jsme sem jet dřív! Věděla jsem, že se tu může objevit!
Renata dál natáčela. Kamera zachytila, jak tchyně v návalu zlosti kopla do křesla stojícího na zemi.
— Dost, mami! — zvýšil Štěpán hlas poprvé. — Takhle to jen zhoršuješ!
— Já to zhoršuju?! — vybuchla. — To ty jsi byl neschopný! Kdybys tu chatu přepsal na sebe, jak jsem ti radila, nemuseli jsme tohle řešit!
Renata telefon trochu spustila, nahrávání však běželo dál. Zajímalo by ji, jak se z toho budou vykrucovat u soudu – zvlášť když mají takový krásný důkaz. V tu chvíli bylo jasné, že další minuty rozhodnou o mnohém, a ticho před příjezdem policie působilo těžší než jakákoli hádka.