Přiznání už padla a Renata Moravecová si uvědomila, že další krok mají v rukou oni.
— Policie tu bude zhruba za čtvrt hodiny, — oznámila klidným, téměř lhostejným hlasem. — Buď začnete všechno vracet zpátky, nebo to vysvětlíte jim. Upřímně řečeno, je mi to jedno.
Štěpán Zeman se konečně probral z ochromení:
— Renato, pojďme to vyřešit v klidu. Opravdu je nutné si přidělávat další potíže? — odmlčel se, jako by pečlivě vážil každé slovo. — Vždyť jsme si kdysi byli blízcí.
Ta věta ji zasáhla nečekaně prudce. „Byli jsme si blízcí.“ Znamenalo to těch sedm let manželství? Společné plány, řeči o budoucnosti, sny, které se zdály tehdy samozřejmé? Nebo vzpomínky na to, jak spolu vybírali tuhle chatu, sáhli si hlínou při sázení jabloní kolem pozemku, dohadovali se o odstínu plotu a smáli se tomu, že se hádají kvůli barvě?
— Máš pravdu, Štěpáne, — pronesla tiše. — Byli jsme. To ale skončilo. Takže teď laskavě vylož moje věci a odejdi.
Stanislava Doležalová sebou cukla, jako by ji někdo udeřil:
— Jak to mluvíš s mým synem?! Po tom všem, co pro tebe udělal!
Renata se na ni podívala s lehce pozvednutým obočím:
— A co přesně udělal, paní Doležalová? — zeptala se chladně. — Podvedl mě s dívkou o deset let mladší? Nebo mi celé roky lhal? Která z těchto věcí by ve mně měla vyvolat vděčnost?
Tchyně otevřela ústa, ale slova nepřišla. Štěpán vypadal, jako by si přál propadnout se do země.
— Mami, — ozval se nakonec, — prostě to vraťme, naložíme zpátky a odjedeme. Nemá cenu to dál hrotit.
— Ani náhodou! — rozhořčila se Stanislava Doležalová. — Nikam nejedeme! Sofie potřebuje nábytek a my nemáme peníze na nový!
Renata se neubránila krátkému, hořkému smíchu:
— Aha, tak o to jde. Takže kradete moje věci pro tu… Sofii? — poslední slovo vyslovila s otevřeným opovržením. — Jak dojemné řešení.
Někde v dálce se ozval tlumený zvuk sirény. Štěpánovi se výraz ve tváři změnil a Stanislava Doležalová se nervózně rozhlédla kolem sebe.
— Dobře, dobře, — zamumlal Štěpán a popadl křeslo. — Hned to vrátíme. Jen prosím vypni ten telefon.
— To určitě ne, — odmítla Renata bez zaváhání. — Natáčím to jako důkaz. Aby pak nikdo netvrdil, že jsem si něco vymyslela.
Za plotem se v tu chvíli objevila Marta Tomášeková, sousedka z vedlejší chaty. Její zvědavý pohled rychle zhodnotil situaci:
— Renato, je všechno v pořádku? — zeptala se a přitom si bývalou rodinu Renaty měřila nedůvěřivým pohledem. — Slyšela jsem křik.
— Ano, Marto, — odpověděla Renata klidně. — Jen si můj bývalý manžel usmyslel, že vybaví šatník své nové přítelkyně na můj účet. Policie už je na cestě.
Oči sousedky se rozzářily takovým zájmem, že Renatě bylo Štěpána téměř líto. Bylo jasné, že do zítřka se o tom dozví celá chatová kolonie.
— To je ale ostuda! — zalomila rukama Marta Tomášeková. — A já si říkala, proč tu od rána něco tahají. Stáňo, nestydíš se? Dovést vlastního syna ke krádeži!
Stanislava Doležalová zbledla a procedila cosi nesrozumitelného mezi zuby. Štěpán bez jediného pohledu kolem sebe popadl křeslo a rychle ho odnesl zpět do domu. Tváře mu hořely hanbou.
Zvuk sirény sílil. Renata stála stranou a dál natáčela, přičemž ji zaplavoval zvláštní klid. Ještě ráno sem jela se sevřeným žaludkem — poprvé po rozvodu sebrala odvahu vrátit se na místo plné vzpomínek na minulý život. Teď však cítila, že to možná bylo nutné. Jako definitivní tečka.
U branky zastavilo policejní auto. Vystoupili z něj dva muži — mladý seržant a starší důstojník s unavenou tváří a pronikavým pohledem.
— Břetislav Jelínek, obvodní oddělení, — představil se starší z nich. — Kdo volal policii?
— Já, — vykročila Renata vpřed. — Renata Moravecová, majitelka této chaty.
— Co se tu děje? — zeptal se Jelínek a přejel pohledem scénu: napůl vyložené auto, bledého Štěpána nosícího věci zpět a rozčilenou Stanislavu Doležalovou.
— Moje bývalá tchyně spolu se synem, mým bývalým manželem, sem vnikli bez svolení a snažili se odvézt můj majetek, — vysvětlila Renata věcně a ukázala na displej telefonu. — Všechno mám natočené. A tady jsou dokumenty k chatě, — vytáhla ze tašky složku. — List vlastnictví i rozhodnutí soudu o vypořádání majetku po rozvodu. Podle něj chata i veškeré vybavení patří mně.
Břetislav Jelínek si papíry pečlivě prostudoval a poté kývl na mladšího kolegu:
— Sepište výpovědi všech přítomných.
— To je přece omyl! — vložila se do toho Stanislava Doležalová. — Můj syn má nárok na část věcí! Brali jsme jen to, co je jeho!
— Podle tohoto rozhodnutí, — odpověděl policista klidně, — veškerý majetek na chatě náleží paní Moravecové.
— To není spravedlivé! — vykřikla tchyně. — Obrala mého chlapce o všechno!
Renata si unaveně povzdechla:
— Váš „chlapec“ má dvoupokojový byt v centru a auto. Na to jsem si nárok nedělala.
Napětí ve vzduchu by se dalo krájet a bylo zřejmé, že další otázky policisty brzy otevřou témata, která už nebude možné zamést pod koberec.