A pak to z ní bezděčně vyklouzlo. To nejbolestnější.
„On mi byl navíc nevěrný…“
Břetislav Jelínek ji však okamžitě, i když jemně, zastavil zvednutou rukou.
„To teď není předmětem šetření,“ pronesl klidným hlasem. „Držme se konkrétních skutečností.“ Poté se obrátil ke Štěpánu Zemanovi, který se právě vrátil z domu. „Máte od této chaty klíče?“
Štěpán chvíli váhal, než neochotně přikývl.
„Ano. Zůstaly mi ještě z doby, kdy jsme tu… byli spolu.“
„Rozumím,“ pokračoval policista. „Takže jste si byl vědom, že vstupujete na cizí pozemek a používáte klíče bez souhlasu majitelky?“
Štěpán sklopil pohled k zemi.
„Myslel jsem… že na to mám nějaké právo.“
„On přece nic zlého nezamýšlel!“ skočila mu do řeči Stanislava Doležalová. „To já jsem ho k tomu přemluvila! Sofie nemá vůbec nic, a on tu holku tak strašně miluje!“
Renata měla pocit, jako by se v ní cosi utrhlo. Celé ty měsíce si namlouvala, že Štěpán jen uklouzl, že šlo o krátké poblouznění. A teď slyšela, že ji „tak strašně miluje“. Natolik, že je ochotný kvůli jiné ženě krást.
„Uvědomujete si,“ obrátil se na něj znovu Břetislav Jelínek, „že vaše jednání může být kvalifikováno jako neoprávněné vniknutí a pokus o odcizení majetku?“
Štěpánovi se v obličeji rozlila panika.
„Jaké odcizení? To je přece nedorozumění! Já jsem jen…“ Zarazil se, neschopen dát dohromady smysluplnou větu.
„Podívejte,“ vysvětloval policista trpělivě, „podle platných dokumentů chata i veškeré vybavení patří vaší bývalé manželce. Bez jejího svolení s tímto majetkem nemáte právo nijak nakládat. Natož jej odvážet.“
Renata se na něj zadívala a pronesla klidně, ale ostře:
„Když jsi mě podváděl, nenapsala jsem na tebe trestní oznámení. Ale teď ho napíšu. Za vniknutí a krádež.“
Štěpán zbledl ještě víc.
„Renato, prosím… zkusme to vyřešit v klidu. Nechceš přece, abych měl problémy se zákonem.“
Dívala se na něj a měla pocit, že hledí na cizího člověka. Kam zmizel ten pozorný muž, do kterého se kdysi zamilovala? Místo něj tu stál ustrašený člověk, ochotný obrat bývalou manželku kvůli nové známosti.
„Víš,“ povzdechla si, „ještě před měsícem bych to přešla. Možná bych dokonce řekla: vezmi si, co chceš, hlavně zmiz. Ale už nechci být ta hodná a pohodlná. Už mě nebaví odpouštět. A rozhodně nehodlám darovat babiččino křeslo tvé Sofii.“
Stanislava si pohrdavě odfrkla.
„Prosím tě, kvůli nějakým starým krámům děláš scénu! Jsi pořád stejně lakomá!“
„Nejde o lakotu,“ odpověděla Renata vyrovnaně. „Jde o sebeúctu. Něco, co jsem se učila dlouhá léta.“
Břetislav Jelínek si odkašlal.
„Takže, paní Moravecová, hodláte podat oznámení?“
Renata pohlédla na Štěpána. V očích měl prosbu. Dřív by to na ni bezchybně fungovalo.
„Ano,“ řekla pevně. „Podám ho.“
Štěpán si zoufale chytil hlavu.
„Ty si to neuvědomuješ! Mám práci, jméno, pověst! Jestli z toho bude průšvih…“
„Měl jsi nad tím přemýšlet dřív,“ uťala ho. „Než jsi strkal klíč do zámku.“
Mladý seržant jí podal formulář. Zatímco Renata vyplňovala řádky, Stanislava přecházela kolem auta a polohlasně spílala osudu. Štěpán mezitím, pod dohledem policisty, vracel věci zpět z kufru.
Marta Tomášeková zůstávala u plotu a hltala každý detail, aby měla co vyprávět sousedům.
„Renato,“ oslovil ji Štěpán, když dopsala poslední řádek, „odpusť mi. Za všechno. Já… ani nevím, co mě to popadlo.“
Zvedla k němu oči.
„Já ti už odpustila,“ odpověděla tiše. „Ale to neznamená, že si nechám dál ubližovat.“
Břetislav Jelínek převzal papíry a oznámil:
„Budete s námi muset odjet na stanici podat výpověď.“ Pak se obrátil k Renatě. „Vy můžete dorazit později, až se vám to bude hodit.“
Stanislava se dala do nářku.
„Bože, jaká ostuda! Co tomu lidi řeknou! Můj syn na policii!“
„To jste měla řešit dřív,“ zamumlal policista. „Nasedáme.“
Štěpán se ještě zastavil u Renaty, zatímco jeho matku už vedli k autu.
„Nenecháš to dojít k soudu?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Dívala se na muže, s nímž strávila sedm let života. Překvapilo ji, že necítí ani lásku, ani nenávist. Jen únavu a slabý smutek.
„Nevím, Štěpáne,“ odpověděla upřímně. „Potřebuju čas.“
Přikývl a beze slova odešel k autu. Policista si zapsal její kontaktní údaje a slíbil, že zůstane v kontaktu.
Když policejní vůz odjel a odvezl s sebou bývalého manžela i tchyni, Renata zůstala konečně sama. Pomalu obešla chatu a kontrolovala, zda je všechno na svém místě. Staré babiččino křeslo stálo u okna, přesně tam, kde vždycky. Pohladila opotřebovanou látku a v tu chvíli se jí po tvářích rozkutálely slzy.
Neplakala kvůli Štěpánovi. Oplakávala sedm let svého života, naděje a plány, které se už nikdy nenaplní…