— Po svatbě je byt společný! To znamená, že se sem můj syn nastěhuje, a hotovo! — vyštěkla tchyně bez sebemenšího zaváhání.
— Okamžitě vypadněte! — hlas Lenky Moravecové se třásl jako napnutá struna, která už sotva drží pohromadě.
Stála ve dveřích bosá, rozcuchaná, v náručí křečovitě svírala krabici s dětskými hračkami. U jejích nohou ležely otevřené kufry, ledabyle odhozené, jako by je někdo vyklopil ve spěchu. Naproti ní se tísnila malá skupina vetřelců: Helena Navrátilová s křečovitým úsměvem, Patrikův bratr Břetislav Matoušek, jeho manželka Tereza Pavlíčeková a mezi nimi malý chlapec, který se bázlivě držel matčiny sukně.
— Lenko, nekřič — ozval se unaveně Patrik Mlynář, její manžel, který se snažil protlačit chodbou blíž. — Vždyť je to rodina.
— Rodina? — pohlédla na něj, jako by ho viděla poprvé v životě. — Tak to si klidně sbalím já a odstěhuju se. Ty si tady s nimi zařiď rodinnou ubytovnu.
Helena Navrátilová rozhodila ruce v okázalém gestu, připomínajícím herečku ze starých časů.
— Ty jsi ale nevděčná ženská! Je ti líto prázdného pokoje pro mého syna? Pro mého vnuka? To snad ani nemáš srdce!
— Nemám srdce? — Lenka se zasmála, chraplavě a hořce. — Ale byt mám. Byt, na který jsem dřela deset let jako tažné zvíře. Na ten mi srdce stačilo. Vám zřejmě stačilo jen přijít bez zeptání a zabrat si ho.
Na její slova se chlapec rozplakal. Tereza ho okamžitě zvedla, přičemž se na Lenku podívala, jako by dítě úmyslně srazila na studenou dlažbu. Břetislav raději odvrátil zrak k oknu, jako by se ho celá scéna netýkala.
— Dost! — Lenka položila krabici na zem. — Vaše věci leží tady. Od dneška tu nebydlíte.
Ticho, které následovalo, bylo ostré a náhlé. V jeho prázdnotě slyšela i ozvěnu vlastního hlasu — pevného, rozhodného, skoro rozsudkového.
Přitom kdysi snila o něčem úplně jiném. O zcela odlišné budoucnosti.
Když do tohoto bytu vstoupila poprvé, působil na ni jako posvátné místo. Bílé, čisté stěny, velká okna, skrze něž se zdálo, že se dá dotknout nebe. Procházela místnostmi a v duchu si plánovala, kde bude stát křeslo na čtení, kde ložnice a kam konečně umístí vysněný jídelní stůl. Před očima se jí odvíjel film budoucnosti: večerní světla, knihy v policích, vůně kávy a vlastní smích odrážející se od zdí.
Na tenhle byt šetřila celé roky. Pracovala bez víkendů, odpírala si každou maličkost. Vedla život plný odříkání a závislosti na jediném cíli — a právě tenhle cíl měl být místem, kde všechno teprve začne.