Helena Navrátilová se sotva Lenka přiblížila, uštěpačně prohodila: „Tak to ti vůbec nevadí, že ten kluk dneska možná ani neví, kde bude spát?“
Lenka se ani nezastavila. „Mně stačí vědět, že jsem si konečně vzala zpátky vlastní domov,“ odpověděla klidně a prošla kolem nich, aniž by se ohlédla.
V noci ale spánek nepřicházel. Před očima se jí znovu a znovu objevoval Ondřejův pohled — vyděšený, zmatený, bez odpovědí. Přesvědčovala sama sebe, že není její povinnost zachraňovat cizí dítě. Má přece rodiče. Ti se o něj postarají. Musí.
Jenže srdce si poručit nedalo. Tíha v hrudi zůstávala.
Asi po týdnu se u dveří objevil Patrik. Zaklepal tiše, skoro uctivě, bez hádek a výčitek. Lenka otevřela, ale zůstala stát ve dveřích.
Vypadal vyčerpaně. Pleť měl našedlou, oči zarudlé, jako by dlouho nespal. V ruce svíral kytici — chabou, povadlou, stejně unavenou jako omluva, s níž přišel.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ řekl.
„Tak mluv,“ odpověděla a ani o krok necouvla, aby ho pustila dovnitř.
Začal vysvětlovat, že jeho matka je neústupná, že na něj tlačí ze všech stran. Že Břetislav je v průšvihu, že rodina má držet při sobě. A že on je přece její manžel. Že by to měla chápat.
Lenka se na něj dlouze zadívala. A v tu chvíli jí to došlo. Před ní nestál muž, kterého milovala. Ten zůstal někde v minulosti. Tohle byl jen jeho slabý odraz — dospělý syn stále připoutaný k matčině sukní.
„Ne, Patriku,“ pronesla tiše. „Rodina není o slovech, ale o tom, že se jeden druhého zastane. Ty ses nezastal mě. Ty sis vybral je.“
Zvedl ruku, jako by se jí chtěl dotknout, ale vzápětí ji zase spustil. „Nechci tě ztratit,“ zašeptal.
„A já nechci přijít sama o sebe,“ odpověděla klidně a zavřela mu dveře před nosem.
O měsíc později byl rozvod oficiálně podaný.
Helena Navrátilová mezitím volala téměř denně. Křičela do telefonu, obviňovala, proklínala. Tvrdila, že Lenka zničila rodinu, že je sobecká a že skončí sama.
Lenka poslouchala mlčky. Strach už necítila.
Na jaře byt proměnila. Ne proto, že by to někdo očekával — ale proto, že to tak chtěla ona. Na parapetech rozkvetly květiny, na stěnách se objevily obrazy, které léta ležely schované. Koupila nový rychlovarný hrnek i velký koberec do obýváku.
Každý večer si sedala do křesla u okna.
Byt teď naplňoval jen její hlas, její vůně a její myšlenky. A poprvé po dlouhých letech cítila, že je to správně.
Domov patří tomu, kdo ho dokáže ubránit.
A ubránit sám sebe je ze všeho nejtěžší. Jakmile se k tomu ale odhodláš, cesta zpět už neexistuje.
Lenka se usmála — tentokrát opravdově, svobodně.