— Tohle jsou naše společné peníze, chápeš to vůbec?! — Rostislav Pavlíček mi svíral zápěstí tak silně, až mi na kůži naskakovaly fialové skvrny. Snažil se mě donutit, abych se vzdala svých sedmi tisíc.
Naše kuchyň vypadá jako kuchyň každého obyčejného člověka. Stísněná, sotva se do ní vejdeme. Dva rozvrzané taburety, malý stůl, na něm věčně chlebník a drobky od včerejší večeře. Vedle toho starý plynový vařič, který už dávno volá po důchodu. Je ráno. Vzduchem se line pach nejlevnější rozpustné kávy. A já se, jako každé ráno, snažím začít den bez hádky. Pořád si namlouvám, že to jde. Naivita.
— Nelo Moudrýová, — jeho hlas zní ponuře, jako bych mu už teď něco dlužila, — zase jsi utrácela?
Odkládám hrnek na stůl a v tu chvíli mi dochází, že dnešek je ztracený.
— Za co konkrétně? — ptám se klidně, i když už tuším odpověď.
— Tady máš účtenku, — ukáže na pomačkaný papír. — Deodorant. Čtyřicet devět korun. Doma máš přece tři. Proč kupuješ další?
Zhluboka se nadechnu. Ty „tři kusy“ jsou prázdné obaly, které jsem jen nestihla vyhodit. Vysvětlovat to ale nemá smysl.
— Abych nesmrděla, — odpovím stroze.
Rostislav se na mě zadívá, jako bych právě navrhla prodat vlastní orgány.
— Nemáš nic lepšího na práci než rozhazovat čtyřicet devět korun?! Víš vůbec, kolik platím úroky za notebook na splátky?
— To je tvoje půjčka, Rostislave.
Vyskočí ze židle, obličej mu zrudne.
— Naše půjčka! Investice do budoucnosti! Přemýšlíš ty vůbec někdy?
Mlčím. Protože kdybych teď otevřela pusu, pohádali bychom se tak, že soused z pátého patra by znovu volal policii. Už se to jednou stalo.
Znovu si sedne, lokne si kávy a pokračuje, jako by šlo o přednášku.
— Já se snažím, buduju naši budoucnost, a ty vyhazuješ peníze za blbosti. Lak na nehty za dvacet sedm korun, deodorant za čtyřicet devět. Měla bys víc vydělávat, ne se courat po obchodech.
— Já pracuju, — řeknu tiše.
— Za almužnu? — odfrkne si. — To se nedá brát vážně. Je ti třicet a nevyděláš ani dvacet tisíc. Uvědomuješ si, že mě tím brzdíš?
V krku se mi vytvoří tvrdý uzel. Zase spolknu slova, která bych nejradši vykřičela.
Do práce vyrážím v poledne. V přeplněném minibusu se nedá dýchat, sednout si není kam. Stojím, držím se tyče a v hlavě počítám, jak vydržet do výplaty.
V kanceláři je všechno při starém. Hromady papírů, nekonečné telefonáty, tabulky a výkazy bez konce. Veronika Kolářová, moje kolegyně, si všimne, jak v obchodě přepočítávám drobné v peněžence.
— Nelo, je to u tebe až tak špatné? — zeptá se, když sahám po nejlevnější šunce.
Zlehčím to vtipem. Řeknu, že šetřím na dovolenou. Jakou dovolenou? S Rostislavem nemáme ani na taxi.
Večer přijde druhé dějství ranního představení. Rostislav je doma, sedí u televize, sleduje zprávy a všechno hlasitě komentuje.
— Vidíš to? — pronese, aniž by odtrhl oči od obrazovky. — Normální lidi investují, kupují byty a auta. A my žijeme od výplaty k výplatě. Protože moje žena je nezodpovědná.
— To myslíš vážně? — ptám se a sotva se ovládám. — Já jsem ta nezodpovědná? Nemůže to být spíš tím, že nás tvé půjčky táhnou ke dnu?
— Půjčky?! — pozvedne obočí. — To jsou investice! Zato tvoje nákupy jsou splachování peněz do záchodu!
V tu chvíli se ve dveřích objeví jeho matka. Jako by si tyhle okamžiky plánovala. Svlékne kabát, podpatky klapnou o podlahu a už má jasno.
— O čem se zase hádáte? — pronese vyčítavě. — Nelo, ty jsi ho zase vyprovokovala?
Stisknu rty.
— Mami, — spustí Rostislav ublíženým tónem, jako malé dítě, — představ si, zase utrácela za nesmysly.
Tchyně zavrtí hlavou.
— Neluško, musíš pochopit, že muž je hlavou rodiny. Když Rostislav něco řekne, má to váhu. Dělá to pro vaši budoucnost. Ty ho máš podporovat.
— Jistě, — odpovím suše. — Takže bych měla chodit s prázdnou peněženkou a za každý rohlík se omlouvat?
— Netřeba to tak přehánět, — posadí se ke stolu a uhladí si vlasy. — Měla bys být vděčná, že máš takového manžela. Vždyť se o tebe stará.
Sedím tam, poslouchám ta slova a v hlavě mi běží jediná otázka: kdy přesně se o mě vlastně staral naposledy, a co všechno ještě budu muset spolknout, než se tenhle rozhovor posune o krok dál.