— Proti tobě i proti tvé matce? — zazní to z něj chladně.
Nadechnu se a odpovím klidněji, než se cítím.
— Nejsem proti vám. Poprvé po deseti letech stojím sama za sebou, Rostislave Pavlíčku.
Téhož večera dorazí jeho matka. Sotva překročí práh, ujme se velení, jako by byt patřil jí.
— Nelo Moudrýová, okamžitě přestaň s těmi nesmysly. O takových penězích má rozhodovat chlap. Ty si ani pořádnou práci nedokážeš najít.
— Mně to stačí, — odpovím bez zvednutí hlasu. — Je to pro mě.
— Pro tebe? — odfrkne si pohrdavě. — A co rodina? Co můj syn? Ten na tebe myslí!
Nevydržím to a vybuchnu smíchem. Tvrdým, vzteklým.
— Opravdu? Myslí na mě, když křičí kvůli deodorantu? Nebo když mi zakáže koupit levné kuře, protože „nejsou peníze“, ale sám si vezme iPhone na splátky?
Tchyně vykřikne pohoršením:
— Tak takhle o Rostislavovi mluvit nebudeš!
On sám po celou dobu mlčí. Sedí stranou a očima těká mezi námi. Jako by čekal, až se popereme, a on pak vynese konečný verdikt.
— Není to pravda? — přistoupím blíž. — Vychovala jste ho přesně takhle. Co je moje, je jeho. A co je cizí, patří taky jemu.
Vyskočí na nohy.
— Jak se opovažuješ?! Kdo vlastně jsi? Nemáš rodinu, nemáš peníze! Nebýt Rostislava, bydlela bys někde na koleji!
— Teď tu ale těch sedm milionů je, — řeknu tiše.
Zbledne.
— Právě proto! — začne křičet. — Bez mého syna bys nezvládla ani vyplnit formuláře! Všechno musí jít přes něj, jinak o to přijdeš!
— Nepřijdu, — odpovím. — Vyřídím si všechno sama.
Rostislav se vrhne ke skříni, kde mám uložené dokumenty.
— Kde jsou papíry? Okamžitě mi je ukaž!
Postavím se před něj.
— Nedotýkej se jich.
Chytí mě za ruku a stiskne tak silně, až syknu.
— Řekl jsem: ukaž!
Vytrhnu se mu a odstrčím ho.
— Nezkoušej to.
Hrnek znovu letí vzduchem, tentokrát ale končí na podlaze. Střepy, rozlitá káva a moje třesoucí se prsty.
— Proboha, co to děláte?! — vykřikne tchyně. — Vždyť vás slyší celý dům!
— Ať slyší, — řeknu pevně. — Peníze nedám.
Druhý den jdu sama k notáři. Rostislav si ničeho nevšimne — po včerejší scéně ještě vyspává. Papíry jsou hotové rychle. Zakládám si vlastní účet. Karta skončí v kabelce, PIN znám jen já.
Vrátím se domů — a teprve tehdy začne skutečné peklo.
— Co jsi to provedla?! — vyrazí proti mně, sotva vejdu. — Zjišťoval jsem to! Všechno jsi vyřídila beze mě!
— Samozřejmě, — odpovím. — Je to moje dědictví.
— Naše! — řve. — Chceš mě ponížit? Udělat ze mě blbce?!
— To zvládáš i bez mé pomoci, — utrousím.
Zrudne vzteky.
— Dej sem kartu!
Vytáhnu ji z kabelky, ukážu mu ji před očima — a zase ji schovám.
— Zapomeň.
Popadne mou tašku a začne se v ní přehrabovat. Chytím ji za ucho, taháme se o ni jako dva šílenci, až se zip rozjede a na zem se vysype celý obsah: rtěnka, klíče, telefon, účtenka za chleba za pár korun.
— Kde je ta karta?! — řve.
— Neřeknu, — procedím skrz zuby.
Zvedne ruku… ale zastaví se. Možná mu dojde, že pokud mě uhodí, odejdu definitivně.
— Ještě toho budeš litovat, — zasyčí.
Odejdu sama. Sbalím to málo, co mám: pár tašek s oblečením, kosmetiku, doklady. Rostislav běhá po bytě, křičí, tahá mě za paži.
— Nikam nejdeš! To je můj byt!
— Ten byt patřil mojí babičce, — odpovím. — Bydlíme tu jen proto, že ho odkázala mně.
Ztichne. Poprvé v životě. Jen rty se mu třesou.
Zabouchnu za sebou dveře. Na chodbě se mi podlomí kolena, ale srdce bije klidně. Cítím zvláštní lehkost. Jako by mi někdo vytáhl z těla obrovský hřeb.
Pak to začne být horší.
Telefonáty — klidně deset denně. Zprávy: „Vrať se.“ „Bez tebe to nezvládnu.“ „Zničila jsi rodinu.“ Později výhrůžky: „Sama nepřežiješ.“ „Vysoudím polovinu.“
Přidá se i tchyně:
— Nelo, nechápeš, co děláš. Peníze musí spravovat muž. Ještě si to rozmyslíš a vrátíš se.
Mlčím. A pak si je oba zablokuju.