Sedím tam dál, ruce složené v klíně, a hlavou mi znovu proběhne ta stejná otázka: kdy přesně se o mě Rostislav Pavlíček naposledy skutečně postaral? Když na mě řval kvůli deodorantu, protože prý je to zbytečný luxus? Nebo tehdy, když mi zakázal koupit si měsíční jízdenku, protože „se dá chodit pěšky“?
— Mami, — pokračuje Rostislav, jako by tam vůbec neseděla živá bytost, — Nela nechápe, že peníze se musí investovat. Pořád jí vysvětluju, že šetříme na byt. A ona řeší… deodorant.
Tchyně spokojeně přikyvuje, jako by právě slyšela potvrzení dávno známé pravdy.
— Vždycky jsem říkala, že žena má být skromná, — pronese mentorujícím tónem. — Měla by ses ode mě učit, Nelo. Já jsem v mládí šetřila na všem.
Něco ve mně praskne.
— Nechcete mi rovnou sepsat manuál, jak mám správně žít? — vyklouzne mi sarkasticky.
Zvedne obočí a její pohled okamžitě ztvrdne.
— Neodmlouvej starším, — odsekne chladně.
A právě v tu chvíli se stane něco, co definitivně převrátí celý večer naruby.
V kabelce mi začne vibrovat telefon. Vytáhnu ho, přijmu hovor, poslouchám… a pak si musím sednout na nejbližší stoličku.
— Kdo volal? — zeptá se Rostislav podezřívavě.
— Notář, — odpovím tiše. — Zemřel můj strýc. Jsem dědička.
V kuchyni se rozhostí ticho, těžké a napjaté. Dokonce i televize v pozadí jako by náhle ztlumila hlas.
— A co z toho plyne? — přimhouří Rostislav oči.
— Sedm milionů korun, — řeknu prostě.
Jeho pusa se pootevře. Tchyně vytřeští oči.
— Sedm milionů? — vydechne Rostislav téměř šeptem.
Přikývnu.
Vyskočí ze židle a zadívá se na mě úplně jinak, jako bych se během jediné minuty proměnila ve zlatý důl.
— Tak poslouchej, Nelo, — hlas má ostrý a rozhodný. — To jsou společné peníze. Jsme manželé. Takže patří nám oběma.
— Ne, Rostislave. To je moje dědictví.
— Zbláznila ses?! — přistoupí ke mně blíž. — Jaké „tvoje“? Jsme rodina! Jsou to naše peníze!
— Podle zákona jsou moje, — odpovím klidně, i když se mi třesou ruce.
— Zákon?! — už křičí. — A já jsem kdo? Tvůj manžel! Já rozhoduju, za co se bude utrácet!
Tchyně samozřejmě nezůstane stranou:
— Rostislav má pravdu. Nelo, žena má důvěřovat manželovi. On přece ví, jak s penězi zacházet.
Podívám se na ně oba a konečně mi to dojde. Tohle je skutečná tvář mé „rodiny“.
Rostislav popadne hrnek ze stolu a s takovou silou ho zase postaví zpátky, až káva vystříkne na ubrus.
— Zapamatuj si to! Nemáš právo utratit ty peníze sama!
A tehdy poprvé po mnoha letech neuhnu.
— Víš co, Rostislave? — řeknu mu přímo do očí. — Jdi k čertu.
Ztuhne. Tchyni málem trefí infarkt.
Kuchyní se rozlehne křik, výčitky, obviňování.
Ráno se probudím s hlavou, která třeští bolestí. Jako by mě někdo celou noc vláčel za vlasy a mlátil o zeď. Vlastně ano — jen ne rukama, ale slovy. „Společné peníze“, „já rozhodnu“, „měla bys být vděčná“.
Vedle mě Rostislav chrápe s otevřenou pusou a ve spánku vypadá skoro nevinně. Jako kocour. Jenže kocourovi aspoň dáš misku jídla a je spokojený. Tenhle chtěl miliony.
Tiše vstanu, dojdu do kuchyně a dám vařit vodu na čaj. Včerejší hádka se mi znovu přehrává před očima jako film: rána hrnku o stůl, rozlitá káva, moje „jdi k čertu“. Pochopil vůbec, že to myslím vážně? Nebo to zase smete ze stolu jako hysterii?
Asi po hodině se Rostislav objeví v kuchyni, zapne televizi a aniž by se na mě podíval, prohlásí:
— Tak poslouchej. Dneska jdeme do banky. Otevřeme účet. Peníze tam uložíme. Já se postarám o to, jak s nimi naložit.
Postavím před něj talíř s kaší.
— Účet si otevřu sama.
Položí lžíci.
— Zase začínáš? Řekl jsem, že to zařídím já.
— Rostislave, — otočím se k němu, — to je moje dědictví.
Bouchnutím pěstí do stolu poskočí i příbor.
— Zbláznila ses úplně? Chceš, aby tě někdo obral? Ty penězům vůbec nerozumíš!
— Zato ty jim rozumíš až příliš dobře, — vyletí ze mě. — Hlavně těm půjčkám.
Vyskočí ze židle.
— Neopovažuj se mi odmlouvat! Jsi moje manželka!
Zvednu se taky.
— Manželka není totéž co otrok!
Rozhostí se ticho. Stojíme proti sobě jako dva býci těsně před střetem.
— Takže jdeš proti rodině? — zúží oči a jeho hlas zní nebezpečně klidně.