V jejím nitru však dál doutnal nepatrný, vzdorovitý plamínek: tenhle domov bude jednou přesně takový, jaký si ho sama vysnila.
Pak do jejího života vstoupil Patrik Mlynář a zdálo se, že mozaika konečně dostala chybějící dílek. Přišel nenápadně, jako teplý vánek v parném dni – bez nátlaku, s lehkostí. Smál se jejím plánům o zařízení bytu, chválil cit pro detaily a s úsměvem poznamenával, že „na jedno srdce je tohle bydlení až příliš velkorysé“.
Lenka Moravecová mu uvěřila. S tou tichou, pošetilou nadějí ženy, která si myslí, že obyčejný kamínek nalezený na břehu se může jednoho dne proměnit v drahocenný kámen.
Teď ale bylo všechno jinak.
Ve chvíli, kdy se na prahu objevili příbuzní jejího muže s kufry v rukou, změnil se každý den v drobný, vyčerpávající boj. Helena Navrátilová převzala velení s přirozeností generála: posouvala nábytek, rozdávala pokyny, nešetřila kritikou ani reptáním. Tereza Pavlíčeková si po večerech zabrala kuchyň, jako by k bytu odjakživa patřila jen jí. Břetislav Matoušek tiše odcházel do práce a jejich syn rozhazoval hračky po podlaze, kde se Lenka neustále bolestivě trefovala bosou nohou.
Patrik to považoval za samozřejmost. Jako by ten byt nevznikl z Lenčiny dřiny a odříkání, ale spadl jim všem rovnou z nebe – a bylo povinností se o něj dělit.
Lenka se mezitím cítila jako zajatec ve vlastních zdech. Každé ráno narážela na cizí hrnky, cizí ponožky v koupelně, poslouchala hlasy, které nepatřily jí. Dokonce i její oblíbené křeslo u okna bylo obsazené – seděla v něm tchyně a klapala jehlicemi.
A v noci, když k ní Patrik ležel otočený zády, se jí v hlavě vracela stejná otázka: kde jsem v tomhle domě zůstala já?
Rozhodující střet přišel u snídaně.
„Vyhodila jsi mou rodinu!“ obořil se na ni Patrik.
„Ne rodinu. Vetřelce,“ odpověděla Lenka.
Překvapila sama sebe. Ještě včera se děsila pouhé představy hádky, dnes z ní slova padala chladně, tvrdě, jako by se v ní cosi definitivně zlomilo.
Helena Navrátilová křičela zpoza dveří, Břetislav mlčky sbíral kufry, Tereza svírala uplakané dítě. Jen Patrik zůstal stát.
V předsíni působil zarputile a směšně zároveň, jako kluk, který poprvé zjišťuje, že svět se netočí výhradně kolem jeho rodiny.
„Takže sis vybrala byt, ne mě,“ pronesl.
„Vybrala jsem si sebe,“ řekla Lenka a zabouchla dveře.
„Lenko, otevři, musíme si promluvit!“ ječela tchyně, její hlas jí drásal nervy.
Lenka seděla na kuchyňské podlaze s vychladlým šálkem čaje v rukou, ani se nepohnula a sotva dýchala, jako by věřila, že když zůstane úplně potichu, všechno za těmi dveřmi se nakonec samo rozplyne.