Ve chvíli, kdy mě tchyně požádala, abych jí půjčila tři sta tisíc korun na oslavu narozenin švagrové, došlo mi, že tahle fraška už trvá příliš dlouho a je čas ji definitivně ukončit.
Dagmar Martinecová se rozvalovala na mém sněhově bílém gauči, který jsem vybírala skoro měsíc, a na rtech měla ten svůj dokonale nacvičený úsměv, prázdný a křečovitý zároveň. V rukou svírala porcelánový hrnek s kávou, již jsem jí připravila z drahých zrn dovezených z Itálie. Upíjela, uznale mlaskala a hrála si na to, že mezi námi panuje důvěrný vztah, skoro přátelství.
— Natálko, drahoušku, vždyť sama víš, jak výjimečný den to pro naši Simonu je. Třicítka se slaví jen jednou! — štěbetala a vyhýbala se mému pohledu. — Chtěli jsme s Miroslavem Kratochvílem připravit opravdu velkou oslavu. Restaurace, hosté, dárky… Jenže naše důchody, no, znáš to.
Mlčela jsem. Navenek jsem působila klidně, téměř lhostejně, ale uvnitř se mi vařila krev. Nešlo o samotnou žádost. Šlo o tu samozřejmost, s jakou po mně chtěla částku, která je pro běžného člověka naprosto nereálná. A to kvůli narozeninám dcery, která mě nikdy nemohla vystát. Kvůli ženě, jež se na mě při každém setkání dívala, jako bych byla něco odporného přilepeného na podrážce boty.
— Tři sta tisíc, — zopakovala jsem pomalu, skoro ochutnávajíc každé slovo. — Jen na narozeninovou oslavu.
— Přesně tak! Vždyť ty si to můžeš dovolit! — tchyně okamžitě ožila a zřejmě si moje opakování vyložila jako souhlas. — Tobě se teď přece daří báječně! Zakázky se jen hrnou, klienti stojí frontu. Jakub mi vyprávěl, kolik jsi vydělala minulý měsíc. Pro tebe je to drobnost!
Jakub Moravec. Můj manžel. Zjevně líčil mé pracovní úspěchy tak barvitě, až jeho matka nabyla dojmu, že jsem ideální bankomat pro rodinné potřeby.
Zvedla jsem se a přešla k oknu. Pod ním pulzovalo večerní město plné světel a ruchu. Můj svět. Život, který jsem si vybudovala sama, bez cizí pomoci, jen vlastní pílí a vytrvalostí.
— Dagmar Martinecová, — promluvila jsem, aniž bych se otočila, — vzpomínáte si, jak jste se na mě podívala před čtyřmi lety, když mě Jakub poprvé přivedl k vám domů? Řekla jste tehdy: „Malířka? No, snad aspoň umí vařit.“
Za mými zády zavládlo ticho. Pak jsem zaslechla, jak hrnek prudce dosedl na podšálek.
— Natálie, prosím tě, to byl jen vtip… — její hlas zněl náhle ostřeji a nejistě.
— Pamatuji si víc věcí. Třeba jak jste na naší svatbě s Miroslavem celý večer rozebírali, že Jakub si měl vzít Danu Mlynářovou od sousedů. Účetní z velké firmy, „rozumnou holku“, ne mě s mými „obrázky“. Pamatuji si i váš výraz, když jsme bydleli v malém ateliéru, protože na nic většího nebylo. Tehdy jste mu řekla: „Vybral sis takovou ženu, tak si to taky vyřeš.“
Tvář Dagmar Martinecové zbledla a rty se jí stáhly do úzké linky.
— Všechno si pamatuji, — pokračovala jsem klidně, ale důrazně. — Každé pohrdavé gesto, každý povzdech, když jsem přišla na návštěvu. Všechny řeči o tom, že žena má myslet na rodinu, ne na práci. A víte, co je nejzajímavější? Skončilo to přesně před rokem. Ve chvíli, kdy se můj projekt pro venkovský klub objevil v časopise. Když o mně vyšel článek. Když se objevili klienti ochotní platit velké peníze. Najednou jsem byla „naše šikovná Natálka“.
Tchyně se postavila. Ruce se jí lehce chvěly.
— Ty mi teď vyčítáš staré křivdy? — zkusila se bránit protiútokem. — Jsme přece rodina!
Vzduch mezi námi zhoustl a bylo jasné, že tohle je teprve začátek rozhovoru, který se už nedá vzít zpátky.