Rodina prý občas vypustí z úst víc, než by měla.
„Rodina,“ uchechtla jsem se bez špetky veselí. „Za příbuznou mě považujete teprve od chvíle, kdy jste zjistili, kolik vydělávám. Do té doby jsem pro vás byla jen přítěž. Špatná volba vašeho syna. Omyl. A teď? Najednou jsem ta, za kterou se chodí s nataženou dlaní.“
Z předsíně se ozvalo prudké bouchnutí dveří. Jakub Moravec se vrátil z práce. Vešel do obýváku, uviděl mě stát proti jeho matce a okamžitě ztuhl. Ostražitost se mu rozlila po tváři dřív, než stačil cokoliv říct.
„Mami? Co tady děláš?“ zeptal se zmateně.
Dagmar Martinecová dokázala změnit výraz během vteřiny. Z prosebné ženy byla rázem dotčená matka, které bylo ukřivděno.
„Jakoubku! Přišla jsem vaši Natálku poprosit o pomoc s oslavou pro Simonu,“ spustila. „A ona mi místo toho vyčítá, že jsem špatná matka i tchyně!“
Starý, osvědčený trik. Převrátit situaci naruby a stylizovat se do role oběti.
Jakub se podíval na mě. V jeho očích se mihl dotaz… a hned potom stín výčitky. Ještě jsem neřekla ani slovo a on už byl jednou nohou na straně své matky.
„Natálie, máma po tobě něco chtěla?“ zeptal se opatrně.
„Tři sta tisíc korun,“ odpověděla jsem klidně. „Na narozeniny tvé sestry.“
Zůstal s otevřenými ústy, pak je zase zavřel. Takovou částku zjevně nečekal.
„No… to je hodně, ale…“ zaváhal. „Nemohli bychom pomoct aspoň trochu? Vždyť je to rodina.“
A bylo to tady. Okamžik pravdy. Muž, se kterým jsem žila čtyři roky, přede mnou stál a říkal „my“, i když tím myslel výhradně mě. Jeho výplata sotva stačila na benzín a obědy. Byt, vybavení, rekonstrukce i dovolené šly z mých peněz.
„Jakube,“ řekla jsem tiše, „zeptal ses mě někdy, jestli to vůbec chci? Nebo si, stejně jako tvoje máma, myslíš, že když vydělávám, automaticky supluju rodinnou pokladnu?“
„Neříkej to takhle,“ ohradil se. „To je moje rodina!“
„A já jsem kdo?“ ucítila jsem, jak se ve mně cosi láme. „Kdo jsem já pro tebe?“
Dagmar vycítila příležitost a rozhodla se zasadit poslední ránu.
„Jakoubku, vysvětli své ženě, že v normálních rodinách se pomáhá! Že taková lakota není normální! Vždyť má peněz dost a kvůli takové částce dělá scénu!“
„Takové částce,“ zopakovala jsem pomalu. „Tři sta tisíc korun je ‚taková částka‘. Dobře.“
Vytáhla jsem telefon a otevřela bankovní aplikaci. Prsty mi po displeji kmitaly rychle a jistě. Pak jsem mobil otočila k nim oběma.
„Tady se podívejte. Přehled převodů za poslední rok. Dvacet tisíc tvému tátovi v březnu na opravu auta. Patnáct tisíc Simoně v dubnu na nový kabát. Třicet tisíc na vaše sedmdesátiny, Dagmar, v červnu. Deset tisíc Jakubovi na dárek pro vás k Vánocům, protože sám neměl. A dalších dvacet pět tisíc na zuby pro Miroslava Kratochvíla. Spočítejte si to.“
Jakub zíral na obrazovku a jeho tvář postupně bledla.
„Já… netušil jsem, že je toho tolik…“
„Netušil, protože jsi to vědět nechtěl,“ přerušila jsem ho. „Bylo pohodlné myslet si, že jsou to drobnosti. Že jen ‚občas pomáhám‘. Jenže za poslední rok odešlo z mého účtu vaší rodině sto dvacet tisíc korun. A víš, kolikrát jsem slyšela děkuju? Ani jednou.“
Dagmar sevřela kabelku tak silně, až jí zbělaly klouby.
„Nikdo tě nežádal, abys počítala každou korunu!“
„Ne,“ přikývla jsem. „Chtěli jste, abych platila a mlčela. Abyste ze mě měli vlastní bankomat. A přitom jste se na mě pořád dívali shora. Pro vás jsem nikdy nebyla dost dobrá. Jen ‚ne ta pravá‘… jenže s tlustou peněženkou.“