…s pořádně nacpanou peněženkou.
Přešla jsem až těsně k Jakubovi Moravcovi a nutila ho, aby se mi podíval do očí.
„Odpověz mi upřímně,“ řekla jsem klidně, až mě samotnou překvapilo, jak pevně mi zněl hlas. „Věděl jsi, proč dneska tvoje máma přišla?“
Zaváhal. Na okamžik uhýbal pohledem, pak ho zase sklopil k zemi.
„Volala mi ráno… ptala se, jestli budeš večer doma.“
„A tys mě nevaroval,“ doplnila jsem ho bez emocí. „Věděl jsi, že přijde žadonit o peníze. Věděl jsi to. A mlčel jsi. Spoléhal jsi na to, že jí to nedokážu odmítnout přímo do očí.“
„Natálie, počkej… prosím tě. Můžeme si to v klidu vyříkat,“ zkusil to.
Ustoupila jsem o krok zpátky, jako bych tím pohybem uzavírala pomyslné dveře.
„Není o čem mluvit. Rozhodla jsem se. Od této chvíle vaše rodina ode mě neuvidí ani korunu. Ani halíř.“
Dagmar Martinecová zalapala po dechu, jako by jí někdo uštědřil facku.
„Jak to myslíš, že neuvidí?! Jakube, slyšíš, co tvoje žena říká?!“
„Slyším, mami,“ zamumlal Jakub a dál civěl do podlahy.
„A to ti nevadí?! Jsi chlap, nebo co?! Řekni jí něco!“
Jakub sice zvýšil hlas, ale chyběla mu v něm jakákoli rozhodnost.
„Natálie, no tak… aspoň trochu? Nemusí to být hned takhle…“
V té chvíli mi to došlo definitivně. Nikdy se mě nezastal. Nikdy ani nezačne. V jeho očích jsem nebyla partnerka, ale zdroj příjmů. Pohodlný doplněk k jeho životu. Stejně jako pro jeho matku.
„Ne,“ odpověděla jsem bez zaváhání. „A víš co, Jakube? Něco jsem si uvědomila. Vzala jsem si tě, protože jsem tě milovala. Protože jsem věřila, že táhneme za jeden provaz. Jenže za čtyři roky jsi mě ani jednou neochránil před svou rodinou. Ani jednou jsi své matce neřekl, ať se ke mně chová slušně. Mlčel jsi, když si ze mě utahovala. Mlčel jsi, když mě shazovala jako hospodyni. Mlčel jsi, když mě porovnávala s jinými ženami. Vždycky jsi stál na její straně.“
„To je moje matka!“ vybuchl.
„A já jsem tvoje manželka!“ vykřikla jsem poprvé za celý večer. „Nebo jsem byla. Protože teď mi dochází, že nežiju s mužem, ale s maminčiným chlapečkem. S někým, kdo bude celý život pobíhat mezi dvěma ženami a snažit se vyhovět oběma. A já v tom závodě budu pokaždé ta, která prohraje.“
Místností se rozlilo hrobové ticho. Dagmar Martinecová stála s pootevřenými ústy. Jakub na mě zíral, jako bych mluvila cizím jazykem.
„O čem to vůbec mluvíš?“ vydechl sotva slyšitelně.
„O tom, že mě už nebaví být v téhle rodině dojná kráva. O tom, že se mi zvedá žaludek z vašeho pokrytectví. O tom, že mám dost předstírání, že si nevšímám, jak se na mě tvoje matka dívá. A o tom, že pokud si teď hned nevybereš, na čí straně stojíš, vyberu za tebe já.“
Neřekl nic. Deset nekonečných vteřin jen stál a mlčel. A pak ze sebe dostal:
„Natálie… takhle to přece nejde. To je moje rodina…“
„Odejděte,“ obrátila jsem se přímo na tchyni. „Odejděte z mého bytu. Okamžitě.“
„Z tvého bytu?!“ vyjekla Dagmar. „Jakub tu přece taky bydlí!“
„V bytě, který jsem koupila ze svých peněz,“ odpověděla jsem klidně. „Každý kus nábytku jsem zaplatila já. Takže ano. Je to můj byt. A já si přeji, abyste odešla.“
Podívala se na syna, čekala, že se mě zastane. Jenže Jakub stál se svěšenou hlavou jako školák, který čeká na poznámku. Nevěděl, co říct. Jeho svět se hroutil a on na to nebyl připravený.
„Jakoubku,“ zaškemrala Dagmar.
„Mami, pojď,“ zamumlal. „Pojď, promluvíme si doma.“
Popadla kabelku a zamířila ke dveřím. Ještě na prahu se otočila.
„Budeš toho litovat,“ sykla. „Zůstaneš sama a budeš toho litovat!“
„Možná,“ odpověděla jsem vyrovnaně. „Ale je lepší být sama než obklopená lidmi, kteří ve mně vidí jen peněženku.“
Zůstala jsem stát uprostřed obýváku. Můj domov. Moje území. Moje pravidla.
Za okny se snášela noc. Město se rozsvěcovalo a v tom mihotání světel jsem pocítila zvláštní klid. Ano, možná se moje manželství rozpadá. Ano, možná přijdu o manžela. Ale sebe neztratím. Už nikdy nedovolím, aby mě kdokoli dál využíval…