Klára Čermáková byla vzhůru ještě před budíkem, tak jako každé ráno. Venku se teprve rodilo šero nového dne, ale v jejím nitru už běžel dobře známý kolotoč povinností – připravit snídani, nachystat Radka Šimona do práce a pak se vrhnout na vlastní úkoly. Třípokojový byt v samotném srdci Plzně si žádal pravidelnou péči: prach se na policích usazoval rychleji, než by si přála, a květiny na parapetech si říkaly o vodu téměř každý den.
V kuchyni přejela dlaní po pracovní desce. Byla hladká, světlá, přesně ta, kterou si vybrala před dvěma lety při rekonstrukci. Tehdy měla pocit, že vytváří něco trvalého – jejich malý, uzavřený svět, kde všechno bude fungovat podle jejích představ a společných plánů.
Byt zdědila po babičce. Ta v něm prožila celý život a před smrtí odkázala vnučce to jediné, co vlastnila. Klára si ještě dobře pamatovala, jak to tu kdysi vypadalo: oprýskané tapety, parkety vrzající při každém kroku a koupelna, která působila spíš jako relikt minulého století.
Rekonstrukci zvládala převážně sama. Postupně, po malých krocích, z peněz, které si odkládala z výplaty. Každý detail pečlivě zvažovala. Radek se samozřejmě zapojil, ale spíš radami než prací. Manuální činnost nikdy nebyla jeho silnou stránkou. O to raději se ale teď chlubil známým, jak prostorné mají bydlení a jak pohodlný je jejich nábytek. Klára mu to neměla za zlé. Jen občas zatoužila po tom, aby někdo skutečně ocenil, kolik energie a času do toho domova vložila.
Pro sousedy byli ideálním párem. Nenápadní, zdvořilí, bez hlučných hádek. Radek pracoval ve stavební firmě, vydělával slušně, i když bez zbytečného rozhazování. Klára měla místo v bance – jistotu, pevnou pracovní dobu. O víkendech chodili do kina, někdy vyrazili za město. Obyčejný, klidný život. Vyrovnaný a předvídatelný.
Radek pocházel z malého města, kde se všichni znali od dětství. Klára tam zavítala jen jednou – ještě před svatbou, když jela poznat jeho rodinu. Šedé paneláky, nakřivo postavené ploty, ve vzduchu těžký pach levného paliva z autobusů. Místo, které působilo smutně a opuštěně. Snažila se to nedat najevo, ale uvnitř se jí svíral žaludek. Jak tu mohou lidé žít celý život? Radek ji tehdy vodil po ulicích, ukazoval školu, kam chodil, i obchod, kde si jako kluk kupoval chleba. Všechno to bylo nesmírně vzdálené jejímu životu v Plzni.
Jeho rodiče ji přijali zdvořile. Otec, tichý muž se ztvrdlýma rukama, jen přikývl na pozdrav a brzy se vytratil do garáže. Zato matka, Božena Pavlíčeková, okamžitě zaplnila celý prostor svou přítomností. Vysoká, robustní žena s pronikavým pohledem mluvila hlasitě a sebejistě, jako by každý její názor byl konečný verdikt. Klára cítila, jak ji zkoumá od hlavy k patě – oblečení, účes, způsob vyjadřování.
Božena Pavlíčeková chrlila otázky jednu za druhou, nenechala ji domluvit, skákala do řeči a rozdávala rady, o které nikdo nestál. Radek mlčel, jako by si ničeho zvláštního nevšímal. Klára si tehdy v duchu řekla, že vzdálenost je v tomto případě výhodou. Když se vídají zřídka, je to ta nejlepší obrana.
Dva roky manželství plynuly bez větších otřesů. Božena Pavlíčeková nepřijela ani jednou. Volala jen občas, většinou Radkovi, ptala se na práci a běžné věci. Kláře to naprosto vyhovovalo. Čím méně kontaktu, tím menší šance na konflikt. Všechno se zdálo ustálené a bezpečné.
Jednoho večera se však Radek vrátil z práce s výrazem, který ji okamžitě zneklidnil. Beze slova si šel do kuchyně, nalil si čaj a posadil se naproti ní. Chvíli mlčel, jako by hledal odvahu, a pak to řekl:
„Máma přijede na týden.“
Klára zůstala stát s hrnkem v ruce. Nebyla to katastrofa, ale cosi uvnitř se bolestně stáhlo.
„Kdy?“ zeptala se klidně, i když se musela ovládat.
„Pozítří. Lístek už mám koupený.“
Tón jeho hlasu naznačoval, že je rozhodnuto a není o čem debatovat. Klára přikývla. Dobře. Týden se dá zvládnout. Pokoj pro hosty je volný, povlečení čisté, stačí nakoupit. Určitě to dopadne dobře.
Následující den uklízela od rána až do večera. Otřela prach i na místech, kam běžně ani nepohlédla. Umyla okna, do koupelny pověsila nové ručníky a zkontrolovala, zda je hostinský pokoj v naprostém pořádku. Radek její horečné tempo sledoval s pobaveným úsměvem.
„Nedělej si takové starosti. Máma je v pohodě, pochopí to,“ uklidňoval ji.
Klára nic neřekla. V pohodě. Jistě. Příliš živě si pamatovala ty tři dny na venkově, kdy jí Božena Pavlíčeková nedala vydechnout a komentovala každý její krok, každé rozhodnutí i každé slovo, které pronesla.