Zdánlivé maličkosti se však umějí nečekaně rozrůst.
V den, kdy měla Božena Pavlíčeková dorazit, odjel Radek Šimon brzy ráno na nádraží. Klára Čermáková zůstala sama v bytě a s puntičkářskou pečlivostí dolaďovala poslední detaily. Přesouvala drobnosti, rovnala polštáře, ještě jednou přejela prstem po poličkách, jestli někde nezůstal zapomenutý prach. Chtěla, aby všechno působilo bezchybně.
Jakmile se otevřely dveře, bylo jasné, že dorazila ona. Božena Pavlíčeková vstoupila do předsíně s výrazem panovnice, která se rozhodla navštívit své poddané. Robustní postava, těžká zimní bunda a v ruce rozměrná taška, jež vypadala, že skrývá půlku domácnosti. Radek za ní funěl s kufrem.
„Tak, už jsem tady,“ oznámila hlasitě a přejela pohledem celý prostor. „To byla ale cesta! Vlak přeplněný, dusno, hluk… chvílemi jsem si říkala, že to snad ani nezvládnu.“
Klára se usmála, natáhla ruku po kabátu a snažila se znít vstřícně:
„Pojďte dál, paní Pavlíčková. Musela jste být vyčerpaná.“
„A to si piš!“ odpověděla rázně tchyně a zamířila do obývacího pokoje. Tam se zastavila a údivem téměř zapomněla dýchat. „Radku! Ty jsi sice říkal, že máte hezký byt, ale že až takhle… to jsem si opravdu nepředstavovala.“
Pomalu obcházela místnost, zkoumala nábytek, obrazy na stěnách i velkou televizi. Prstem lehce přejela po opěradle pohovky, jako by kontrolovala kvalitu. Nakonec nahlédla do kuchyně a obdivně vydechla:
„No teda! To je nádhera. Sporák jak z katalogu a ta lednice… vždyť je obrovská!“
Klára zůstala stranou a mlčky přihlížela. Božena se pohybovala bytem jako neúprosný inspektor, kterému nic neunikne. Po chvíli se obrátila k ní:
„Klárko, řekni mi, jak ses k takovému bohatství dostala? Tohle asi nebylo levné, co?“
„Byt jsem zdědila po babičce,“ odpověděla klidně Klára. „A opravy jsem dělala postupně sama.“
„Aha,“ protáhla tchyně a významně pokývala hlavou. „No jo, někomu se prostě daří. Narodí se a má vystaráno – byt v Plzni. Zatímco my jsme celý život dřeli v té naší díře.“
Klára sevřela ruce v pěst. Říkat tomu štěstí bylo krutě nespravedlivé. Každá koruna i hodina práce ji stály úsilí. Přesto mlčela. Radek mezitím spokojeně sledoval matku, jako by žádnou poznámku neslyšel.
První dva dny proběhly překvapivě poklidně. Božena trávila hodiny v kuchyni, vařila polévky, pekla koláče a vyprávěla historky z maloměsta – o sousedech, o zdražování i o tom, jak jde všechno z kopce. Klára přikyvovala a snažila se udržet zdvořilý tón. Radek vypadal šťastně: matka po ruce, manželka bez hádek, idyla. Druhý večer dokonce nadhodil:
„Mami, co kdybys zůstala déle? Nemusíš odjíždět už za týden.“
Božena se tajemně usmála.
„Uvidíme, Radku. Necháme tomu volný průběh.“
Třetí den se atmosféra nenápadně posunula. U snídaně tchyně nadhodila nové téma:
„Víš, Radku, mám přece sestru Anežku. Pamatuješ si ji. Celý život snila o tom, že se podívá do Plzně. A nikdy se jí to nesplnilo.“
Radek přikývl s plnými ústy. Klára zpozorněla.
„A?“ zeptala se opatrně.
„Jen tak mě to napadlo,“ pokračovala Božena nevinně. „Kdyby sem přijela, byla by nadšená. Vidět velké město, to je přece sen.“
Klára nic neřekla, ale cosi v tom rozhovoru jí nebylo příjemné. Večer se k tématu tchyně vrátila, tentokrát naléhavěji.
„Moje Anežka celý život dřela v továrně, důchod má směšný. Její muž Vítězslav taky. Říkala jsem si, že by mohli přijet aspoň na týden. Odpočinout si, rozhlédnout se.“
Radek zvedl oči od telefonu.
„To nezní špatně.“
Klára ztuhla.
„Radku,“ začala pomalu, „a kde bys je chtěl ubytovat? Tady?“
„Nějak se to zařídí,“ mávl rukou. „Jsou skromní, nebudou dělat potíže.“
„Teď se mi to opravdu nehodí,“ namítla tiše.
Uvnitř cítila, jak se v ní vaří podráždění, ale snažila se ho zkrotit. Možná to jsou jen řeči. Pouhé úvahy.
O den později ráno připravovala snídani. Božena ještě spala, Radek byl v práci. V bytě panovalo vzácné ticho. Klára si vychutnávala chvíli klidu, kdy nemusela nic předstírat. Krájela zeleninu na salát, když zazvonil zvonek.
Utřela si ruce a šla otevřít. Nejspíš kurýr, pomyslela si. Za dveřmi však stáli dva cizí lidé s cestovními taškami. Muž kolem šedesátky v ošoupané bundě a o něco starší žena s unaveným výrazem. Mlčky na ni hleděli.
„Prosím vás, koho hledáte?“ zeptala se zmateně.
Vtom vyšla z pokoje Božena Pavlíčeková, ještě v županu, ale očividně čilá a spokojená. Jakmile návštěvníky spatřila, rozzářila se a s nadšením rozhodila ruce:
„Anežko! Vítku!“