„Vy už jste tady!“
Klára Čermáková ztuhla uprostřed pohybu. Jak to myslí – už? O ničem přece nevěděla.
Božena Pavlíčeková se kolem ní protlačila s energií, jako by jí bylo o dvacet let méně, a bez váhání sevřela příchozí do náruče. Nejprve Anežku Rychlýovou, pak i jejího manžela Vítězslava Bílého. Střídavě je líbala na tváře, mluvila jeden přes druhého a dojatě vzdychala:
„No konečně! Já už měla strach, že se někde ztratíte! Pojďte dál, nestůjte venku!“
Anežka s Vítězslavem nejistě překročili práh bytu. Rozhlíželi se rozpačitě, jako by si nebyli jistí, zda jsou tu skutečně vítaní. Božena se pak otočila ke Klaře a zazářila spokojeným úsměvem:
„Klárko, tohle je moje sestra Anežka a její muž Vítězslav. Zůstanou u nás jen na pár dní, než si projdou Plzeň.“
Klára měla pocit, že špatně slyší. Pár dní? U nás? Nikdo se jí neobtěžoval zavolat, napsat, zeptat se. Prostě byli přivezeni a hotovo – automaticky se počítalo s tím, že se ubytují právě tady.
„Boženo Pavlíčková,“ ozvala se po chvíli, pečlivě hlídajíc klidný tón, „vy víte, že byt má jen tři pokoje. Jeden máme s Radkem, druhý je váš… a třetí slouží jako pracovna.“
„No a?“ mávla tchyně rukou, jako by šlo o drobnost. „Tak se rozloží v pracovně. Vždyť se nic neděje.“
Kláře se do tváří nahrnulo horko. Nic neděje? Z jejího domova se právě bez varování stával noclehárna a očekávalo se, že bude ještě vděčná.
„Ani jste se mě nezeptala,“ pronesla pomalu.
Božena na ni překvapeně pohlédla. „A proč bych měla? Snad bys příbuzné svého muže neodmítla.“
Anežka s Vítězslavem postávali u dveří, nervózně přešlapovali a očividně cítili, že jsou uprostřed nepříjemné situace. Neřekli však ani slovo.
Božena si mezitím byt přeměřovala pohledem, jako by v duchu přesouvala nábytek, a s hranou nevinností se zeptala:
„Tak, Klárko, ty jim přece najdeš nějaké volné postele, že?“
Nebyla v tom otázka. Spíš samozřejmý předpoklad, že snacha poslechne. Že se přizpůsobí. Že nebude odporovat.
V Kláře cosi cvaklo. Trpělivost, snaha o ohleduplnost i veškeré kompromisy se v jediném okamžiku rozpadly. Pomalu se otočila k tchyni a zřetelně řekla:
„Do Plzně jste je pozvala vy, ne já. Takže ubytování si zařiďte sama.“
V předsíni se rozhostilo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Anežka s Vítězslavem strnuli. Božena nejprve zbledla, vzápětí zrudla a přimhouřila oči.
„Cože?“ zasyčela.
„Slyšela jste mě,“ odpověděla Klára klidně. „Je to můj byt a nejsem povinna přijímat neohlášené hosty.“
„Jak si to dovoluješ?!“ vybuchla Božena. „To je moje sestra! Celý život snila o tom, že uvidí Plzeň! A ty… ty jsi bezcitná! Studená! Máš vůbec srdce?“
Klára nezvýšila hlas. Jen stála a dívala se. Tchyně se třásla vztekem, máchala rukama a křičela:
„Myslela jsem, že jsi normální! Byt jsi dostala zadarmo a teď si tu hraješ na královnu!“
„Byt jsem zdědila,“ pronesla Klára vyrovnaně. „A mám právo rozhodovat o tom, kdo v něm bude bydlet.“
„Radek se to dozví!“ vykřikla Božena. „A tohle ti nikdy neodpustí!“
„Ať se to dozví,“ pokrčila Klára rameny.
Anežka se pokusila zasáhnout: „Boženo, prosím, my jsme nechtěli žádnou hádku…“
„Mlč!“ okřikla ji sestra. „Za tohle může ona!“
Klára mlčky ukázala ke dveřím. Ruka se jí netřásla. Uvnitř cítila zvláštní klid. Strach zmizel. Byl to její domov a její hranice.
Božena se rozběhla do pokoje, rychle se převlékla, naházela věci do tašky, popadla Anežku za paži a táhla ji ven. Přes rameno ještě křičela:
„Takovou drzost jsem nezažila! Radek se všechno dozví!“
Vítězslav je mlčky následoval. Klára zavřela dveře a opřela se o ně zády. Zhluboka se nadechla. Ruce se jí lehce chvěly, ale cítila úlevu. Poprvé skutečně ubránila svůj prostor.
Neuběhla ani hodina, když se dveře znovu prudce otevřely. Do bytu vtrhl Radek Šimon s temným výrazem. Klára seděla v kuchyni a dopíjela studený čaj. Zastavil se ve dveřích, těžce oddychoval.
„Co se tady stalo?“ procedil skrz zuby.
„Tvoje máma sem bez ohlášení přivezla sestru s manželem,“ odpověděla Klára klidně. „Rozhodla, že u nás budou bydlet.“
„A ty jsi je vyhodila?“ vykřikl Radek. „Vždyť je to moje rodina!“