— Uvědomuješ si vůbec, že tě jen využívá? — zůstala jsem stát s hrnkem čaje těsně před rty, když se mi do uší zakousla slova tchyně.
Ludmila Blažeková se opírala o futra kuchyně, ruce založené na prsou. Na tváři jí pohrával výraz, který jsem za čtyři roky manželství poznala až příliš dobře — úsměv člověka, jenž se chystá zasadit ránu a už si ji vychutnává.
— Jak to myslíš, mami? — Sebastian Brňák vzhlédl od notebooku, kde si při snídani kontroloval pracovní e-maily.
— Jak asi? Mluvím o tvojí ženě, — přešla Ludmila ke stolu a demonstrativně se posadila naproti mně. — Karolína Vysokýová si žije jako v bavlnce. Bydlí ve tvém bytě, utrácí tvoje peníze. A co za to vlastně přináší?
Tváře mi zahořely studem a vztekem. Každé ráno stejný scénář — drobné jedovaté poznámky maskované jako starost o syna.
— Mami, nech toho, — povzdechl si Sebastian. — Karolína normálně pracuje.
— Pracuje? — odfrkla si Ludmila. — Sedí v knihovně za almužnu. To má být zaměstnání pro manželku úspěšného programátora?
Beze slova jsem vstala a začala sklízet nádobí ze stolu. Oponovat nemělo smysl — tuhle lekci jsem se naučila dávno. Tchyně s námi bydlela už půl roku. Tvrdila, že jen dočasně, poté co prodala svůj byt, aby pomohla dceři Renatě Modrýové s podnikáním. Prý jen do chvíle, než se Renata postaví na vlastní nohy.
Napětí v místnosti přerušil zvonící telefon. Sebastian ho zvedl.
— Ano, Jaromíre… Cože? To snad ne… — z tváře mu vyprchala barva. — Celou firmu? Jak je to možné…
Přistoupila jsem k němu a položila mu ruku na rameno. Vypadal, jako by do něj někdo udeřil pěstí.
— Rozumím. Díky, že jsi mi dal vědět, — ukončil hovor a bezradně se na mě podíval. — Zavřeli nás. Investoři stáhli peníze.
— Vidíš! — okamžitě triumfovala Ludmila. — Já ti to říkala! Tyhle startupy jsou sázka do loterie. Měl jsi jít do státní firmy, jak jsem radila!
— Mami, teď vážně ne, — přejel si Sebastian dlaní po obličeji.
— A kdy tedy? Až vás vyhodí na ulici? — zvýšila hlas. — Máte hypotéku, účty, poplatky! Z čeho chcete žít?
Sedla jsem si k manželovi a pevně ho chytila za ruku.
— Zvládneme to. Máš skvělý životopis, práci si najdeš rychle.
— Z platu knihovnice? — ušklíbla se Ludmila. — To nestačí ani na rohlíky!
— Dost! — vyletělo ze mě, aniž bych to plánovala. — Přestaňte! Váš syn je na dně a vy myslíte jen na to, jak mu ještě ublížit!
Tchyně na mě vytřeštila oči.
— Jak si dovoluješ se mnou takhle mluvit v bytě mého syna?
— To je náš domov, — odpověděla jsem klidně, ale pevně. — Můj a Sebastianův. A nedovolím, abyste tady šířila jed.
— Sebastiane! — obrátila se na něj Ludmila. — Slyšíš, co si ke mně dovoluje?
On však mlčel a zíral před sebe. Ztráta práce ho zasáhla víc, než chtěl dát najevo. Poslední tři roky do toho projektu vložil všechno.
— Musím do kanceláře, — řekl nakonec. — Sbalit si věci, rozloučit se.
— Půjdu s tebou, — nabídla jsem se.
— Ne, Karolíno. Potřebuju být chvíli sám, — pronesl a odešel, aniž by se na kohokoli podíval.
Jakmile zapadly dveře, Ludmila se vítězoslavně usmála.
— Vidíš, cos provedla? Dohnala jsi ho do tohohle stavu!
— Já? — vydechla jsem nevěřícně. — Můžu za to, že firmu zavřeli?
— Kdyby nebylo tebe, už dávno by měl pořádnou práci! — zvedla se a hrozivě se nade mnou tyčila. — Ty jsi ho podporovala v těch nesmyslných snech o vlastním byznysu!
— Podporovala jsem svého muže, — postavila jsem se také. — Na rozdíl od vás.
— Neříkej mi, jak mám jednat se svým synem! — rozohnila se. — Celý život jsem mu obětovala!
— A teď ho tou obětí dusíte, — vyhrkla jsem. — Kontrolujete každý jeho krok, shazujete každé rozhodnutí!
— Dávej si pozor na jazyk, holčičko, — zasyčela. — Nezapomeň, kdo ti dovolil tady bydlet!
— Dovolil? — vzkypělo to ve mně. — Hypotéku platíme oba se Sebastianem. Ten byt je náš!
— Zálohu jsem dala já! — křikla. — Z peněz za prodaný byt!
— Peněz, které jste pak poslala Renatě, — připomněla jsem jí. — Nám jste dali pět set tisíc korun, ale dva miliony korun jste nalila do jejího kosmetického salonu, který zkrachoval po půl roce!
Ludmile zrudl obličej.
— O Renatě se neopovažuj mluvit! Jen měla smůlu na společníky!
— Smůlu má už popáté, — neudržela jsem se. — A pokaždé ji zachraňujete penězi Sebastiana!
— To jsou rodinné peníze!
— Ne, to jsou peníze vašeho syna, který dře od rána do noci, aby uživil rodinu, a vy je bez mrknutí oka posíláte dál, — dořekla jsem tvrdě a mezi námi zhoustlo ticho, v němž bylo jasné, že další střet je nevyhnutelný.