…pokud nejsi schopná přijmout Karolínu jako součást naší rodiny, pak by možná bylo lepší, abys zvážila jiné bydlení.
Ludmila Blažeková zbledla tak, že to bylo až děsivé.
— Ty mě vyhazuješ? Vlastní matku? — vydechla nevěřícně.
— Nevyháním tě, — odpověděl Sebastian klidně, i když v hlase zněla únava. — Jen po tobě chci, abys respektovala mou rodinu. Pokud to nedokážeš, pak ano… bude lepší, když se odstěhuješ.
— Odjedu k Renatě! — vykřikla ostře. — Ta aspoň matku přes palubu nehází!
Bez dalšího slova vyběhla z ložnice a dveře za sebou zabouchla tak silně, až se zachvěly stěny. Sebastian se sesunul zpátky na postel a promnul si obličej dlaněmi.
— Promiň… měl jsem to udělat už dávno.
Posadila jsem se k němu blíž.
— Máš svou mámu rád, — řekla jsem tiše. — A to je v pořádku.
— Jenže mám rád i tebe, — přitáhl si mě k sobě. — A už nikdy nedovolím, aby s tebou takhle jednala.
Druhý den Ludmila Blažeková okázale balila své věci. Každý pohyb byl demonstrativně pomalý, každé povzdechnutí mělo zdůraznit křivdu. Renata Modrýová pro ni přijela v novém autě — zřejmě se jí další podnikatelský pokus přece jen vyplatil.
— Nemysli si, že na to zapomenu, — zasyčela Ludmila, když procházela kolem mě. — Až zůstane bez koruny, nechoďte mě prosit!
— Zvládneme to, — odpověděla jsem klidně, aniž bych zvýšila hlas.
Když se za nimi zavřely dveře, byt se ponořil do nečekaného ticha. Bylo téměř hmatatelné. Sebastian mě objal kolem ramen.
— Myslíš, že jsem udělal správnou věc?
— Udělal jsi to, co měl udělat chlap, — odpověděla jsem bez zaváhání. — Postavil ses za svou rodinu.
Uplynul měsíc. Naplno jsem se ponořila do nového projektu — práce byla náročná, ale fascinující. Digitalizovali jsme vzácné rukopisy, vytvářeli interaktivní expozice a propojovali historii s moderními technologiemi. Plat se skutečně ztrojnásobil a já bez problémů pokryla veškeré naše výdaje.
Sebastian mezitím neúnavně hledal zaměstnání. Obcházel pohovory, sbíral odmítnutí, ale nenechal se tím zlomit. A pak přišel zlom — ozval se mu bývalý kolega Filip Navrátil.
— Sebastiane, pamatuješ náš starý projekt s neuronovými sítěmi? Ukázal jsem ho investorovi. Je nadšený a chce do toho jít. Jsi s námi?
— Jasně! — rozzářil se Sebastian. — Kdy se sejdeme?
Během týdne založili firmu. Investor byl solidní, zajistil finance i kancelářské prostory. Sebastian znovu žil prací, vracel se domů plný energie a nápadů.
Ludmila Blažeková se za celou tu dobu ani jednou neozvala. Věděla jsem, že ho to bolí, ale nedával to najevo. O to překvapivější byl telefonát od Renaty.
— Karolíno? To jsem já… můžeme se sejít?
Potkaly jsme se v kavárně. Renata vypadala vyčerpaně, pod očima tmavé kruhy.
— Díky, že jsi přišla, — řekla a nervózně mačkala ubrousek. — Potřebuju mluvit o mámě.
— Co se děje? — zbystřila jsem.
— Je… nesnesitelná, — sklopila zrak. — Už měsíc u mě bydlí a obrátila mi život vzhůru nohama. Kontroluje každý krok, shazuje mě, plete se mi do podnikání.
Nechala jsem ji mluvit.
— Teprve teď chápu, jak těžké to pro vás se Sebastianem muselo být, — pokračovala. — Tvrdila, že jste ji vyhodili, ale znám její způsoby. Jak to bylo doopravdy?
Stručně jsem popsala, co se tehdy stalo. Renata se trpce usmála.
— Přesně jak jsem čekala. Se mnou dělá totéž. Mého muže označuje za neschopného, mně vyčítá každé rozhodnutí, tvrdí, že mě přátelé jen využívají.
— Proč mi to říkáš? — zeptala jsem se otevřeně.
— Protože… — zaváhala. — Protože se chci omluvit. Vždycky jsem stála na její straně a věřila jejím řečem o tom, jak jsi vypočítavá. Teď vidím, že prostě neumí přijmout, že její děti dospěly.
— Ona vás má ráda, — řekla jsem opatrně. — Jen to neumí projevit zdravým způsobem.
— Tahle „láska“ dusí, — zavrtěla hlavou. — A nejhorší je, že se jí začínám bát. Bojím se vracet domů. Můj muž už mluví o rozvodu.
Mlčela jsem. Příběh se opakoval, jen role se prohodily.
— Vím, že nemám právo prosit, — dodala tiše, — ale nemohli byste se Sebastianem s mámou promluvit? Pořád se dívá na jeho fotky, strašně se jí stýská.
— To je na Sebastianovi, — odpověděla jsem. — Ale promluvím s ním.
Večer jsem mu všechno převyprávěla. Dlouho mlčel, pak si povzdechl.
— Věděl jsem, že to tak dopadne. Máma neumí existovat bez kontroly nad někým.
— Možná by stálo za to jí zavolat, — navrhla jsem opatrně. — Dát jí šanci, ale s jasně danými hranicemi.