…peníze někomu, kdo se ani neunaví říct děkuji!
Ludmila Blažeková po mně prudce máchla rukou, ale instinktivně jsem ji chytila za zápěstí dřív, než se stačila dotknout mé tváře.
— To ani nezkoušejte, — řekla jsem tiše, ale nekompromisně.
— Ty… ty drzá! — lapala po dechu vzteky. — Já tě z tohohle bytu vyhodím! Sebastian se s tebou rozvede, až mu povím, jak se ke mně chováš!
— Klidně to zkuste, — odpověděla jsem chladně a pustila ji. — Aspoň uvidíme, na čí stranu se postaví.
Otočila jsem se na patě a odešla do ložnice. Dveře za mnou zapadly s hlasitým bouchnutím. Srdce mi bušilo, ruce se mi třásly. Za celé čtyři roky manželství jsem se nikdy se tchyní nebavila takhle ostře. Vždycky jsem ustupovala, mlčela, hledala kompromis. Jenže dnes se ve mně cosi zlomilo. Únava, strach, bezmoc — všechno se slilo v jednu chvíli.
Asi po hodině se Sebastian vrátil domů. Z kuchyně se ozývaly hlasy — jeho matka samozřejmě neváhala a hned si začala stěžovat na moje chování. Čekala jsem výbuch. Místo toho jsem uslyšela Sebastianův unavený hlas:
— Mami, prosím tě, teď ne. Strašně mě bolí hlava.
O chvíli později vešel do ložnice a bez energie se posadil vedle mě na postel.
— Promiň mi to ráno, — řekl tiše. — Byl jsem v šoku.
— Chápu to, — objala jsem ho. — Jak to vzali ostatní?
— Jsou úplně ztracení. Tolik práce a výsledek žádný, — zavrtěl hlavou. — Ředitel oznámil, že do konce týdne se projekt zavírá.
— Něco si najdeš, — řekla jsem s jistotou. — Patříš k nejlepším vývojářům ve městě.
— Teď je to všude bída, — povzdechl si. — Propouštění, škrty… A my máme hypotéku. Tvůj plat to neutáhne.
— Můžu si vzít víc směn. A najdu si přivýdělek, — namítla jsem. — Překlady, korektury… jazyky přece umím.
Podíval se na mě s takovou vděčností, až mě to bodlo u srdce.
— Nevím, co bych bez tebe dělal.
Vtom se dveře rozletěly a dovnitř vpadla Ludmila Blažeková.
— Sebíku, ty musíš slyšet, co si ta tvoje dovolila!
— Mami, říkal jsem teď ne, — zopakoval vyčerpaně.
— Ale tohle je důležité! — nedala se. — Urazila mě! A Renatu taky! Tvrdila, že ti kradu peníze!
— To jsem neřekla, — odpověděla jsem klidně. — Jen jsem řekla, že dáváte Renatě peníze, které vydělává Sebastian.
— Rodinné peníze! — vybuchla znovu. — A vůbec, když je teď Sebastian bez práce, je potřeba jednat rozumně. Prodejte byt, splaťte hypotéku a za zbytek si pronajmete něco levnějšího.
— Cože? — Sebastian na ni zůstal zírat. — Myslíš to vážně?
— Samozřejmě! — dala si ruce v bok. — Bez příjmu to neutáhnete. Lepší prodat hned, než se dostanete do dluhů.
— Byt prodávat nebudeme, — řekla jsem pevně.
— Tebe se nikdo neptá! — odsekla. — Rozhoduje můj syn!
— Mami, Karolína má pravdu, — ozval se Sebastian nečekaně. — Ten byt je náš domov. Prodávat ho nebudeme.
— Váš domov? — rozesmála se posměšně. — Bez mých peněz byste na zálohu nikdy nenašetřili!
— Ty peníze ti vrátíme, — slíbil Sebastian. — Jakmile si najdu novou práci.
— Vrátíte? — přimhouřila oči. — A z čeho, když jsi bez zaměstnání?
V tu chvíli zazvonil můj telefon. Volala Michaela Vaněková, vedoucí z knihovny.
— Karolíno, mám pro tebe skvělou zprávu! Pamatuješ na grant na digitální archiv? Schválili nám ho. A vedení chce, abys projekt vedla ty!
— To snad není možné… — vydechla jsem.
— Je. Plat bude trojnásobný, k tomu odměny. Jdeš do toho?
— Samozřejmě! — odpověděla jsem a podívala se na Sebastiana.
Když jsem zavěsila, rozhostilo se ticho.
— Co se stalo? — zeptal se.
— Dostala jsem nabídku vést velký projekt. Digitalizaci vzácných knih. Plat bude skoro stejný, jako jsi měl ty.
— To je úžasné! — objal mě. — Mám z tebe obrovskou radost!
— Pár knížek naskenovat, — ušklíbla se Ludmila. — To není žádná sláva.
— Mami! — zvýšil Sebastian hlas. — Moje žena dostala skvělou pracovní nabídku a ty nejsi schopná se za ni ani potěšit!
— Já se raduju, synku, — změnila tón. — Jen mám strach. Co když je to dočasné? Co když grant skončí?
— Je na tři roky, — odpověděla jsem. — Do té doby si Sebastian práci určitě najde.
— A když ne? — nepřestávala. — Doba je zlá…
— Najdu, — řekl pevně Sebastian. — A víš co, mami? Už mě unavuje, že se pleteš do každého našeho rozhodnutí. Je to náš život.
— Jsem tvoje matka! — rozhořčila se. — Mám právo se bát!
— Bát se ano. Řídit nás a ponižovat mou ženu ne, — Sebastian vstal. — A jestli nedokážeš přijmout Karolínu jako součást rodiny, pak…