Bílé šaty vážily jako olovo. Korzet mi svíral hrudník tak pevně, až se mi těžko dýchalo, a nesčetné vrstvy tylu se mi pletly pod nohama při každém nepatrném pohybu. Ve vzduchu se mísila sladká vůně lilií s cizími parfémy hostů, kteří zaplnili sál.
Stála jsem u oltáře po boku Patrika Navrátila, v nejhonosnějším sále v Brně, a připadala si jako součást výkladní skříně. Stovky pohledů se do nás zabodávaly – obdivné, závistivé, prázdné. Úsměvy byly naučené, dojetí hrané, radost umělá. Dokonalý obraz pro titulní stranu lesklého magazínu.
Dědička stavebního impéria Orlíkových a syn surovinového magnáta. Spojení, které nevzniklo z lásky, ale u jednacího stolu správní rady. Přesně jsem věděla, komu říkám ano.
Patrik se na mě nikdy skutečně nedíval. Jeho pohled klouzal skrz mou osobu – k akciím mého otce, k továrnám, k lukrativním smlouvám. Odpovídala jsem mu stejnou mincí.
Kněz v bohatě vyšívaném zlatém ornátu spustil slavnostní řeč, jeho hlas se táhl těžce a mazlavě jako med: „Sešli jsme se dnes, abychom spojili tyto dvě duše svazkem posvátného manželství…“
V tu chvíli se ke mně Patrik naklonil. Jeho rty se téměř dotkly mého ucha a pronikavá, drahá kolínská mi bodla do nosu. Pro hosty se usmíval, ale v očích měl chlad, který neměl s citem nic společného.
„Moji lidé to právě potvrdili,“ zašeptal a v jeho hlase zazněl čistý triumf. „Tvůj otec je na dně. Všechny účty zmrazené, podnik v bankrotu. Už tě nepotřebuju, chudinko.“
Odtáhl se a čekal. Počítal se slzami, s hysterickým výstupem, s mým poníženým útěkem. Toužil vidět, jak se zlomím před očima celé té smetánky. V jeho pohledu se mísilo opovržení s krutým potěšením – už si představoval, jak se stávám hlavní drbnou sezóny.
Jenže s jednou věcí nepočítal. Nesklopila jsem oči. Nerozplakala jsem se. Podívala jsem se mu přímo do sebejistých zorniček a dovolila si sotva znatelný úsměv. Jeho tvář na okamžik ztuhla. To v jeho scénáři nebylo.
Zatímco kněz dál monotónně hovořil o věrnosti a lásce, odstoupila jsem stranou. Moderátor obřadu, známý televizní bavič, držel v ruce mikrofon určený k gratulacím. Vzala jsem mu ho z prstů, které povolily překvapením. Nechápavě zamrkal.
Sál oněměl. Hudba se zastavila v půlce tónu. Všechny pohledy se upřely ke mně. V první řadě seděl můj otec, Miloslav Pavlíček, bledý a napjatý. Vedle něj Stanislav Petříček, Patrikův otec, sledoval scénu s dravým zájmem.
Přiložila jsem mikrofon ke rtům. Patrik na mě civěl, barva mu mizela z tváře. „Co to sakra děláš?“ zasyčel tak tiše, že to slyšela jen já.
Nevěnovala jsem mu pozornost. Zhluboka jsem se nadechla a pronesla dvě slova jasně a hlasitě, aby je slyšel každý v místnosti: „Hra skončila.“
Okamžik ohlušujícího ticha. Dokonce i vzduch se zdál nehybný. Pak se sál rozbouřil. Hosté si šeptali, někdo vyskočil ze židle, hudebníci zmateně hleděli na dirigenta.
Můj otec zůstal sedět jako přimražený. Zato Stanislav Petříček vyskočil a jeho tvář se změnila v masku zuřivosti.
Patrik mě popadl za loket, prsty se mi zaryly do kůže. „Zbláznila ses, ty potvoro!“ vyštěkl, zapomínaje na veškeré dekorum. Dokonalá maska ženicha se rozpadla. „Chceš mě zostudit? Mě?!“
„Zostudit?“ pousmála jsem se chladně. „Jen dávám věci na pravou míru, Patriku.“
Vtom byl u nás Stanislav Petříček. Byl menší postavy, ale vyzařovala z něj taková autorita a hrozba, že lidé automaticky ustupovali. „Do svatebního apartmá. Hned,“ poručil.
Dva bodyguardi v perfektních oblecích odtlačili zvědavce. Patrik mě vlekl za sebou, nebránila jsem se. Bílé šaty se zachytávaly o koberec, vlečka se táhla po podlaze jako zlomené křídlo.
Dveře se za námi zavřely. Místnost byla plná květin a lahví šampaňského. Ideální kulisa pro svatební noc. Nebo pro výslech.
Patrik mou ruku odstrčil. „Tak mluv. Co to mělo znamenat? Zešílela jsi?“
„To mi vysvětli ty,“ opřela jsem se klidně o stěnu. „Jaké historky o krachu mého otce mi šeptáš u oltáře?“
Stanislav Petříček ke mně přistoupil blíž, jeho malé oči mě propalovaly. „Děvče, netušíš, s kým si zahráváš,“ pronesl tiše, s kovovým podtónem. „Byl to obchod. Tvůj otec zkrachoval, dohoda padá. Měla jsi odejít potichu, s drobným odškodněním. Místo toho děláš divadlo.“
„Divadlo?“ rozesmála jsem se. „To vy jste rozehráli představení. Nátlak na partnery, falešné papíry, pokus o převzetí cizí firmy. Mysleli jste si, že si toho nikdo nevšimne? Že je můj otec snadný cíl?“
Stanislav se zamračil. To nečekal. „Odkud to víš…?“
„Odkud?“ narovnala jsem se. „Vážně jste si mysleli, že si vezmu vašeho syna z lásky? Souhlasila jsem s touhle fraškou jen proto, abych byla blízko a viděla vám pod ruce. A nezklamali jste. Jednoduché, drzé schéma.“
Patrik zbledl. „Takže sis s námi celou dobu hrála?“
„Stejně jako ty se mnou. Jen s tím rozdílem, že já znala pravidla,“ odpověděla jsem. „A teď poslouchejte pozorně. Do deseti minut můj právník předá první balík dokumentů státnímu zastupitelství. Týká se to převodů majetku přes vaše offshore firmy.“
Stanislav se ušklíbl, ale v očích mu probleskla nejistota. „Nemáš nic. Rozdrtíme vás.“
„To jste ještě nepochopil,“ pohlédla jsem mu přímo do očí ledovým klidem. „Rozdrtit je to nejlepší, co vás teď může potkat. A teď mě omluvte. Potřebuju se převléct. Tyhle šaty jsou k nevydržení.“
Z ostudy jsem vyšla v jednoduchých modrých šatech, které jsem si předem nechala v šatně. Závoj i svatební róbu jsem nechala ležet na podlaze apartmá.
U východu na mě čekal otec. Mlčel. Tvář měl popelavou, v očích strach, zmatek a ještě něco, co jsem nedokázala pojmenovat.
Jeli jsme jeho autem večerním Brnem, světla města míhala se za okny a tíha nevyřčených otázek visela ve vzduchu, zatímco jsem cítila, že ticho mezi námi brzy praskne.