Město za okny se rozmazávalo do proužků světel, domy a křižovatky mizely stejně rychle, jako se objevovaly, ale ani jeden z nás je nevnímal. Ticho v autě houstlo, tlačilo na hrudník a postupně nabývalo téměř hmatatelné podoby. Nakonec to byl táta, kdo ho nevydržel. Když jsme zastavili na červené, prudce se nadechl.
„Kláro…“ oslovil mě chraplavě. „Co to mělo znamenat? Co se to dneska stalo? To, co tam zaznělo… ty řeči o krachu firmy. Je to pravda?“
Neodvrátila jsem pohled od silnice. Upírala jsem oči na červené brzdové světlo auta před námi. „Ano,“ odpověděla jsem klidně. „Je to pravda, tati. Byli už skoro u cíle. Ten poslední krok měl přijít právě dnes. Svatba měla spojit firmy, dát jim kontrolu, a jakmile by ji získali, vytlačili by tě z vlastního podniku. Zůstaly by ti jen obrovské dluhy.“
Jeho ruce sevřely volant tak pevně, až mu zbělely klouby. „Já mu věřil. Stanislavovi,“ vydechl. „Roky jsme spolupracovali. Myslel jsem, že je to přítel.“
„Takoví lidé přátele nemají,“ odpověděla jsem bez zaváhání. „Mají jen majetek. A ty jsi pro něj přestal být výhodnou položkou.“
Naskočila zelená a auto se znovu rozjelo, napětí ale zůstávalo. „Možná…“ začal opatrně, „možná jsme to neměli řešit takhle. Ten výstup. Teď nás zničí úplně. Mají kontakty, peníze, špičkové právníky. A my? Co máme my?“
Přesně na tuhle otázku jsem čekala. V jeho hlase zněla únava člověka, který se už v duchu smířil s porážkou. To jsem ale odmítala připustit. Otočila jsem se k němu. „Podívej se na mě,“ řekla jsem pevně. Letmo se na mě podíval a hned zase sledoval silnici. „Pamatuješ, jak sis před měsícem stěžoval, že náš finanční ředitel Bedřich Horák je najednou nervózní a vyhýbá se ti?“
Přikývl. „Ano. A pak z ničeho nic dal výpověď. Tvrdil, že jede za nemocnou matkou.“
„Nikdy neodjel,“ opravila jsem ho. „Přišel za mnou. Patrik Navrátil ho vydíral, nutil ho falšovat účetnictví a předávat interní informace. Ale Bedřichovi zřejmě zůstalo svědomí. Přinesl mi všechno – schémata, kopie dokumentů, důkazy. Bál se, chtěl zmizet, ale já s Jakubem Čermákem jsme ho přesvědčili, aby spolupracoval. Teď je v bezpečí a vypovídá.“
Táta prudce zastavil u krajnice. Otočil se ke mně s očima dokořán. „Jakub? Náš právník? A ty… ty jsi to věděla celý měsíc a nic jsi mi neřekla? A ta svatba…“
„Byla to hra,“ přerušila jsem ho. „Potřebovali jsme čas. Zatímco Navrátilovi žili v přesvědčení, že všechno běží podle jejich scénáře, Jakub systematicky shromažďoval důkazy. Každý falešný dokument, každý telefonát, každý převod. Svatba měla být jejich triumfem. Pro nás to byl signál k útoku. Sami se chytili do pasti.“
Mlčel dlouho. Zpracovával to, co slyšel. Jeho ramena, dosud svěšená, se pomalu narovnala. V očích se místo beznaděje objevilo cosi ostrého a chladného. „Takže… máme šanci?“
„Máme víc než šanci,“ odpověděla jsem rozhodně. „Máme důkazy o jejich podvodech. A oni o tom zatím nemají ani tušení. Myslí si, že teď budou tlačit na vyděšenou holku a zlomeného otce. Strašně se mýlí.“
Přikývl, znovu nastartoval a plynule se zařadil zpět do provozu. „Co bude dál?“
„Teď,“ usmála jsem se poprvé za celý den upřímně, „teď se pustíme do války.“
Kancelář Jakuba Čermáka sídlila v jednom z výškových domů moderní části Brna. Za obrovskými panoramatickými okny se rozprostíralo město, pulzující vlastním životem, netušící, jaké bitvy se odehrávají ve skleněných věžích nad ním. S tátou jsme seděli u dlouhého jednacího stolu. Jakub, jako vždy dokonale upravený, klidně listoval složkami.
„Mají zpoždění,“ poznamenal táta nervózně a poklepával prsty o desku stolu.
„Jen ať,“ pousmál se Jakub, aniž by zvedl oči. „Dává nám to výhodu. Chtějí ukázat, kdo má navrch, ale ve skutečnosti jen získávají čas. Snaží se pochopit, jakou scénu jim tvoje dcera včera připravila.“
Přesně po deseti minutách se otevřely dveře. Vešli dva muži – právníci Navrátilových. Dokonale střižené obleky, sebejisté výrazy, v rukou tenké kožené desky. Chovali se, jako by nepřišli vyjednávat, ale převzít kapitulaci.
„Pane Pavlíčku, slečno Kláro,“ začal starší z nich a ledabyle kývl hlavou. „Jmenuji se Aleš Řezník. Můj klient, pan Stanislav Petříček, je hluboce zarmoucen včerejší nepříjemnou událostí.“
„O tom vůbec nepochybuji,“ utrousil Jakub jedovatě. „Chudák určitě celou noc oka nezamhouřil.“
Aleš Řezník jeho poznámku ignoroval. „Chápeme, že slečna Klára byla v silném emocionálním rozpoložení. Zrušení zásnub je vždy bolestivé. Abychom předešli dalším skandálům a vleklým soudům, které by poškodily pověst obou rodin, je pan Petříček připraven nabídnout vám,“ odmlčel se, „velkorysou finanční kompenzaci za morální újmu a zkažený večer. Výměnou za mlčenlivost a podpis dohody o mlčenlivosti.“ Položil na stůl útlou složku.
Druhý právník dodal tvrdším tónem: „Upřímně vám doporučujeme tuto nabídku přijmout. Jít do sporu s rodinou Petříčkových je krajně nevýhodné. Přijdete o to poslední, co vám zbylo.“
Táta ztuhl, viděla jsem, jak v něm vře vztek, a tak jsem mu položila ruku na rameno. Jakub se mezitím usmál tak široce a dravě, že oba muži instinktivně couvli. „Kompenzace?“ protáhl. „To je od vás opravdu pozorné. Jenže obávám se, že máme vlastní návrh.“
Zvedl ze své strany stolu tlustou, dokumenty napěchovanou složku a s hlasitým bouchnutím ji položil před Aleše Řezníka. „Prosím, podívejte se.“
Právník ji otevřel. Oči mu přelétly první stránku, pak další. Sebejistý výraz se vytrácel, vystřídalo ho zmatení a vzápětí špatně skrývaný šok. Jeho kolega nahlédl přes rameno a tvář se mu protáhla. „Co… co to je?“ vypravil ze sebe.
„Tohle?“ opřel se Jakub spokojeně do křesla. „Jen malý výřez z důkazního materiálu v případu úmyslného bankrotu a rozsáhlých podvodů. Finanční toky přes nastrčené firmy, přepisy hovorů, svědecké výpovědi. Docela napínavé čtení.“
Naklonil se vpřed a jeho hlas ztvrdl. „Takže, pane Řezníku, je to vaše konečná smírná nabídka, nebo je to jen…“