…jen formální gesto? Sebepsaná výpověď na hlavičkovém papíře, aby se nám pracovalo pohodlněji? Máte přesně hodinu na to, abyste obvolali své klienty. Buď vrátí úplně všechno, do poslední koruny, a uhradí vzniklé škody, nebo se tahle složka ocitne na stole vyšetřovatele. A věřte mi, na rozdíl od vás my si na poker nehrajeme. Čas běží.“
Rodina Navrátilových si poprvé vyžádala odklad. Jejich právníci, kteří odcházeli z Jakubovy kanceláře s popelavými tvářemi a prázdným pohledem, zjevně svým šéfům velmi přesně popsali, jak vážná situace nastala. Výhrůžky náhle utichly. Vzduch zhoustl zvláštním tichem – tím typem ticha, který se vždy rozprostře těsně před bouří.
Bylo mi jasné, že Stanislav Petříček se jen tak nevzdá. Takový typ lidí vždy hledá skuliny, slabá místa, páky. A on se rozhodl, že tou mojí slabinou je Patrik.
Vracívala jsem se domů pozdě večer. Před vchodem stál jeho vůz, poznala bych ho i poslepu. Sám Patrik se opíral o kapotu a mlčky mě sledoval. Vypadal zničeně – oblek pomačkaný, kravata povolená, pod očima tmavé kruhy. Pokusil se nasadit kajícný výraz.
„Kláro, musíme si promluvit.“
„Nemáme si co říct, Patriku. Odejděte.“
„Prosím,“ udělal krok ke mně, „jen pět minut.“
Povzdechla jsem si. Spíš ze zvědavosti než z ochoty. Zajímalo mě, jakou masku si tentokrát nasadil.
„Dobře. Pět minut. Tady.“
Přiblížil se. Táhl z něj drahý alkohol.
„Kláro, promiň. Choval jsem se jako naprostý idiot. Slepec. Všechno, co jsem tehdy řekl u oltáře… nebyla to moje slova. Otec mě donutil.“
Dívala jsem se na něj bez hnutí, bez výrazu.
„Tlačil na mě,“ pokračoval naléhavě. „Tvrdil, že tě tvůj otec chce podrazit, že se musíme bránit. Uvěřil jsem mu. Neznal jsem celou pravdu. Ale když jsem viděl tvůj obličej… došlo mi to. Pochopil jsem, jak strašnou chybu jsem udělal…“
Natáhl ke mně ruku, ale ustoupila jsem o krok zpět.
„Už jste domluvil?“
Zarazil se.
„Kláro, já tě miluju. Vždycky jsem miloval. Peníze, firmy – to je jen pozlátko. Důležití jsme my dva. Můžeme to všechno vrátit. Zapomenout. Odjet pryč, kamkoli budeš chtít, a začít znovu. Jen ty a já. Byli jsme přece šťastní.“
Nevydržela jsem to. Zasmála jsem se. Tiše, upřímně – až sebou cukl.
„Šťastní?“ podívala jsem se na něj. „To myslíte vážně?“
„A nebyli jsme?“ ozvala se v jeho hlase uražená nota.
„Ne,“ uťala jsem to. „Ani jediný den jste se mnou nebyl šťastný. Vy jste byl spokojený. Spokojený s výhodnou partií, s tím, jak vypadáme na fotkách, s perspektivami, které vám náš sňatek otevíral. Ale mě jste nikdy neviděl. Nevíte, jakou hudbu poslouchám, co čtu, čeho se bojím v noci. Nikdy vás to nezajímalo. Tak mi prosím nepovídejte o lásce.“
Jeho tvář potemněla. Maska kajícného milence sklouzla a pod ní se objevilo známé povýšené pohrdání.
„Ty…“
„Co já?“ udělala jsem krok k němu a podívala se mu přímo do očí. „Myslel jste si, že jsem hloupá holka, která netuší, co se kolem ní děje? Vy jste miloval tátovy továrny. A já?“
Krátce jsem se usmála.
„Já jsem jen velmi dobře hrála svou roli. Roli zamilované snoubenky. A zdá se, že jsem ji zvládla lépe než vy.“
Díval se na mě s čirou nenávistí. Veškerá předstíraná lítost byla pryč.
„Ještě toho budeš litovat, Orlíková. Můj otec vás zničí.“
„To se teprve uvidí, Navrátile,“ odpověděla jsem chladně. „A teď zmizte od mého domu, dokud nezavolám ochranku. Vašich pět minut vypršelo. A už se mi nikdy nepleťte do cesty.“
Otočila jsem se a zamířila ke vchodu. Cítila jsem jeho pohled v zádech, plný bezmocné zloby.
První útok jsme ustáli. Když Navrátilovi pochopili, že hrozby ani trapné pokusy o citové vydírání nezabírají, přešli k plánu „B“. Rozhodli se zničit naši pověst.
Už následující den explodovala bulvární média a telegramové kanály zprávami o „svatbě století“. Titulky řvaly: „Hysterická nevěsta zrušila obřad“, „Klára Orlíková – zlatokopka nebo blázen?“, „Otec v bankrotu, dcera vyvolala skandál kvůli výpalnému“. Texty byly prošpikované lžemi. Vykreslovaly mě jako chamtivou, psychicky nevyrovnanou ženu, která po zjištění finančních potíží rodiny rozpoutala divadlo, aby pošpinila čestné jméno Navrátilových a vytřískala z nich odškodné. Objevovaly se citace údajných „přátel“, popisující moje domnělé záchvaty a neukojitelné nároky.
Seděla jsem v tátově pracovně a na tabletu projížděla jednu špínu za druhou. Ruce se mi třásly vzteky.
„Hajzlové,“ zasyčela jsem. „Před celou republikou nás vláčejí bahnem. Tati, vždyť ničí tvoje jméno. Po tomhle s tebou nikdo nebude chtít spolupracovat.“
Otec byl překvapivě klidný. Stál u okna, ruce sepjaté za zády.
„Ať píšou,“ pronesl tiše. „Papír snese všechno. Důležité je, že my známe pravdu…“
V tu chvíli mi zazvonil telefon. Volal Jakub.
„Jakube, viděl jsi, co ty svině vypouštějí?“ neudržela jsem se.
„Viděl, Kláro. Viděl,“ odpověděl klidně, dokonce spokojeně. „A jde to ještě líp, než jsem čekal.“
„Líp?“ vydechla jsem nevěřícně. „Vždyť ze mě dělají blázna!“
„Perfektní!“ zasmál se. „Přesně to jsme potřebovali. Zvyšují sázky, ženou to do extrému. Čím hlasitěji budou křičet o své nevině a tvé hysterii, tím tvrdší bude jejich pád.“
Zmlkla jsem a snažila se pochopit jeho logiku.
„Jak to myslíš?“
„Teď vypadají jako oběti,“ vysvětloval. „Stanislav Petříček je líčený jako ušlechtilý patriarcha, který chtěl pomoci partnerově rodině. Patrik jako ubohý ženich opuštěný u oltáře. A ty jako zlá potvora. Lidi takové příběhy milují. Ale představ si ten moment, kdy se dozvědí pravdu. Kdy vyjde najevo, že ten ‚ušlechtilý patriarcha‘ je obyčejný dravý predátor a ‚nešťastný ženich‘ cynický spolupachatel. Ten kontrast jejich reputaci rozdrtí.“
Začínalo mi to docházet.
„Takže co uděláme?“
„Přiložíme pod kotel,“ odpověděl Jakub s pobavením. „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o záznamu jednoho velmi zajímavého hovoru? O tom, kde Stanislav Petříček dost nevybíravě řeší se svým asistentem, jak přesně po svatbě převezmou podnikání tvého otce.“
Zatajil se mi dech.
„Ano.“
„Tak přišel čas ho pustit do světa. A víš komu?“