„Ne…“ vydechla Jaroslava Němecová. „Jen jsem znervózněla. Víš co, nechme to tak. Nechci si s dcerou ještě víc zhoršit vztahy. Příště mi vnuka přiveď až tehdy, když s tím bude souhlasit.“
Filip Bednář přikývl, rozloučil se a zamířil domů. Adéla Petříčeková tam už netrpělivě čekala.
„Kde jste se tak dlouho toulali?“ spustila hned, sotva vešel.
„Byli jsme venku,“ odpověděl klidně, skoro bez zájmu. „Malý potřebuje čerstvý vzduch.“
„A to mi nemůžeš aspoň napsat?“ odsekla. Viděla ho přece ve městě.
„Proč tě obtěžovat maličkostmi? Ty jsi přece živitelka rodiny,“ utrousil ironicky. „Tak tě šetříme.“
„Ty jsi zase začal pracovat?“ zbystřila.
„Jo,“ pousmál se. „A tahám s sebou i dítě.“ Tím rozhovor uťal.
Filip pracoval převážně z domova, snažil se skloubit projekt s péčí o syna. Šlo to ztuha, ale nějaký čas to zvládal. Když už byl na hraně sil, odvezl malého k babičce.
„Adéla o tom ví?“ ptala se pokaždé Jaroslava.
„Ví,“ odpověděl stručně, podal nosítko a spěchal zpátky k práci.
Projekt nakonec úspěšně odevzdal, přišla slušná výplata a situace se mu alespoň finančně ulevila. V hlavě se mu znovu zrodila myšlenka vrátit se do normálního pracovního režimu.
„Adélo, musíme si promluvit.“
„O čem zas?“ vyštěkla. „Všechno jsme už řešili a jsem vyčerpaná.“ Byla podrážděná a s Filipem si skoro nepovídali. Každý žil ve svém světě.
„Chci normální rodinu.“
„A tu snad nemáme?“
„Ne takhle. S dítětem má být doma matka.“
„To jsme přece probírali. Ty sám jsi s tím souhlasil. Nemůžu za to, že vydělávám víc než ty.“
„Změnil jsem názor. Chci, aby ses starala o domácnost.“
„Nech mě být,“ mávla rukou. „Nemám na to energii.“
„Zvýšili mi plat,“ začal Filip, ale zarazil se. Kdyby pokračoval, vyložil by karty příliš brzy.
„O kolik?“ ušklíbla se. „Dneska zvedli platy všem, tak nedělej drama.“
Rozhodl se tedy bez dalšího vysvětlování. Každé ráno vozil syna k tchyni a večer ho vyzvedával. Nastoupil zpátky na plný úvazek.
Jenže Jaroslava měla z dcery strach, a tak po čase přestala malého hlídat.
Filip proto našel chůvu a začal vozit dítě k ní.
„Co tady děláš?“ zarazila ho jednou Adéla, když ho potkala ve městě. „A kde je syn?“
„Pracuju,“ odpověděl chladně. „Kdybys mě aspoň trochu poslouchala, věděla bys to. Ale ty se odmítáš bavit.“
„Tak se bavme teď,“ naléhala.
„Teď nemůžu,“ řekl Filip pevně a ukončil rozhovor, zatímco Adéla za ním zůstala stát s narůstajícím neklidem.