Když Filip odcházel a minul ji bez dalšího slova, zůstala Adéla stát jako přimražená.
Ten večer seděla doma, upřeně sledovala hodiny a čekala, až se otevřou dveře a spolu s manželem se objeví i syn. Nervozita jí svírala žaludek, nedokázala se uklidnit ani na chvíli. Hlavou se jí honily myšlenky, které ještě předtím rozvířily rozhovory s kamarádkami. Každá z nich měla svou teorii a žádná ji neuklidnila.
„Určitě si našel jinou, takovou, co se bude starat o domácnost,“ tvrdila jedna.
„Spíš si chystá únik, pomalu si připravuje půdu,“ přidala se druhá.
„Znám ženskou, co to měla stejně. Chlap byl nejdřív doma s dítětem, a pak odešel i s ním,“ zakončila třetí.
Adéla odešla z práce výrazně dřív, spěchala domů. Uvařila večeři, znovu se podívala na hodinky – ticho. Filip nikde, telefon nedostupný. Nakonec nevydržela a zajela za matkou.
„Je u tebe?“ vpadla do bytu bez pozdravu.
„Ne, Adélo, ne,“ bránila se Jaroslava Němecová. „Já za tvými zády hlídat vnouče nebudu.“
„No to si děláš legraci! Jaká jsi to matka?! A babička?“ vybuchla Adéla. „Kvůli tobě se mi rozpadá rodina!“
„Jak rozpadá?“ Jaroslava se posadila na židli. „Myslela jsem, že to tak chceš…“
„Nemám doma ani manžela, ani dítě,“ rozplakala se Adéla. „Filip nastoupil do práce a určitě má jinou. Nemohla jsi si vnuka pohlídat?“
„Bála jsem se tě…“ vydechla tiše matka.
Adéla se vrátila domů. Byt byl prázdný, telefon dál mlčel. Celou noc nezamhouřila oka.
Ráno zavolala do zaměstnání, oznámila výpověď a bez váhání vyrazila za Filipem do práce.
„Co tady děláš?“ podivil se, když ji uviděl. Vypadala jinak – žádný kostýmek, žádné podpatky.
„Teď budu mluvit já,“ přerušila ho ostře. „Už mám dost her. Budu normální máma. Syn je náš společný a ty nemáš právo odejít a vzít mi ho.“
Na chvíli se odmlčela a dodala: „Souhlasím, že zůstanu doma. Právě jsem dala výpověď.“
Filip se usmál, zatímco Adéla pokračovala: „Jedeme domů. Ty mi přivezeš malého na oběd. Uvařím, teplý, slibuju.“
Přikývl.
Adéla odjela, plná naděje. Filip se ale rozhodl neříct jí pravdu. Noc strávil v práci, syn zůstal u chůvy. Neupozornil ji – jednak proto, že si ho stejně sotva všímala, a také proto, že byl přesvědčený, že rozdíl nepozná.
Hlavní bylo, že teď budou působit jako normální rodina. A co je vlastně normální, si každý určuje sám. Někdo podle zvyklostí, jiný podle pohodlí partnera.
Adéla však dlouho v roli hospodyňky nevydržela. Nakonec sama souhlasila s chůvou a vrátila se do práce. Oba byli spokojení – a to bylo to nejdůležitější.