„Sebastiánku, prosím tě, střecha nám spadne na hlavu! Všude se šíří plíseň a v ložnici se propadl strop!“ kvílela Dagmar Bílýová do telefonu.
„Ty jsi mě připravila o domov a teď po mně chceš, abych ti spravoval střechu?“ vybuchl Sebastian Válek, hlas se mu třásl vztekem. „Poté, cos mě uprostřed zimy vyhodila na ulici kvůli svému vyžírce?“
„Opovaž se takhle mluvit o Miroslavu Krejčím!“ vyjela po něm. „Dal mi víc radosti, než ty za celý svůj život!“
„Dal?“ ušklíbl se Sebastian. „Vyluxoval ti účty a zdrhl za mladší. A teď se ke mně plazíš, je to tak?“
Telefon skončil s tupým úderem na pohovce. Uplynulo pět let, ale v něm to pořád vřelo – jako by se to stalo včera, kdy mu matka vyházela věci na chodbu a byt přepsala na svého milence.
Osmadvacet let žili se svou matkou v těsném, ale klidném soužití. Po smrti otce zůstali sami v dvoupokojovém panelovém bytě na okraji města. Dagmar Bílýová pracovala jako účetní v kanceláři, Sebastian byl inženýrem v továrně se zakázkami pro stát. Večery trávili u kuchyňského stolu s čajem – ona rozebírala drby z práce, on vyprávěl o nových projektech.
Jednoho dne přivedl domů dívku. „Mami, seznam se, tohle je Beáta Sedláčeková,“ řekl. Drobná učitelka z první třídy, s velkýma hnědýma očima a tichým vystupováním.
„Těší mě,“ procedila Dagmar chladně a přejela hosta hodnotícím pohledem. „Sebastiánek hodně pracuje. Potřebuje pořádnou hospodyni, ne…“
„Mami!“ zarazil ji.
Beáta zrozpačitěla, ale mlčela. Jakmile odešla, rozpoutala se hádka.
„To sis nemohl přivést někoho lepšího? Vždyť je hubená jak tyč! Jak by ti dala děti?“
„Je to můj život!“
„Já vím nejlíp, co potřebuješ! Otce nemáš, vychovala jsem tě sama!“
Spory kolem Beáty se staly každodenní rutinou. Dagmar střídala slzy s výhrůžkami srdeční slabosti a obviněními z nevděku. Sebastian vydržel. Šetřil na hypotéku, plánoval svatbu a tichý odchod.
A pak se objevil Miroslav Krejčí.
Nenápadně, jako predátor v přestrojení. Elegantní muž se stříbrnými vlasy Dagmar oslovil u bankomatu, když si nevěděla rady se zaseknutou kartou. Za tři dny už seděl u nich u večeře a nešetřil chválou na její řízky. O týden později opravoval kapající kohoutek v kuchyni a mezi řečí zahrnoval hostitelku lichotkami, které zněly až podezřele sladce a naznačovaly, že se v jejich bytě brzy změní víc než jen těsnění.