„O nás? Mami, vždyť tě okrádá!“ vyhrkl Sebastian a hlas se mu třásl.
Dagmar Bílýová ztuhla. „Dost, Sebastiáne. Jsi dospělý. Máš Beátu, tak si žijte po svém. My s Miroslavem budeme žít po našem.“
„Je zima! Kam mám jít?“ zkusil ještě naposledy.
„Ke své učitelce,“ ušklíbl se Miroslav Krejčí a stáhl Dagmar k sobě. „Nebudeš tu přece vysedávat na cizím.“
„Já jsem přece tvůj syn!“
„Syn nebude dělat matce ostudu před mužem, kterého miluje!“ vykřikla Dagmar a s bouchnutím zavřela dveře.
Sebastian zůstal stát na chodbě a poslouchal kovové cvaknutí zámku. Jeho zámku. V bytě, kde vyrostl. V místě, které mu právě přestalo patřit.
Ze sousedních dveří opatrně vykoukla Růžena Mladýová. „Sebíku, co se stalo?“
„Vyhodili mě,“ odpověděl dutě, sám sebe nepoznával.
„Jak vyhodili? Vždyť je to váš byt!“
„Už ne,“ pokrčil rameny.
Zavolal taxi. Najatí stěhováci mu za pět set korun pomohli snést věci dolů. Cestou k Beátě mu přišla zpráva od matky: „Klíče nech u Růženy. Miroslav říkal, že zámky stejně vymění.“
Beáta Sedláčeková otevřela dveře, uviděla jeho výraz a beze slov ho obejmula. Neptala se, nic mu nevyčítala. Její pronajatá garsonka na okraji města se pro ně stala útočištěm.
„Zvládneme to,“ šeptala mu v noci a hladila ho po vlasech. „Společně.“
Sebastian bral každou práci, která se naskytla. Přes den továrna, večer taxi, v noci zakázky na počítači. Beáta učila doučování do vyčerpání — sedm žáků denně, víkendy bez pauzy. Za rok dali dohromady peníze na první splátku. O další rok později měli tichou svatbu v úzkém kruhu. Dagmar Bílýovou nepozvali.
„Nezavoláš mámě?“ ptala se Beáta, když si hladila zakulacující se břicho. „Narodí se jí vnučka.“
„Já mámu nemám,“ odpověděl chladně.
„Sebasti…“
„Rozhodla se. Miroslav byl pro ni důležitější než vlastní syn.“
Zprávy měl jen od Růženy Mladýové. Miroslav přiměl Dagmar k pěti úvěrům u různých bank, propíjel její důchod a bil ji. Sousedé volali policii, ale Dagmar nikdy nic nepodepsala — „vždyť je to láska“.
„Vybrala si sama,“ uťal to Sebastian.
Pak si Miroslav přivedl mladou — třicetiletou Moniku Švecovou s umělými řasami. Dagmar odstěhovali do kuchyně, aby „nepřekážela“. Snášela to mlčky.
Pět let uběhlo, Sebastianův život se mezitím pevně usadil do nových kolejí a zdálo se, že minulost zůstala zavřená za dveřmi, které už dávno přestaly být jeho.