„Sebastiáne, tohle je Miroslav Krejčí, můj… přítel,“ pronesla Dagmar Bílýová s rozpačitým úsměvem a tváře jí hořely rozpaky jako puberťačce při prvním rande.
„Těší mě, mladý pane,“ zaznělo sebejistě. Miroslav sevřel Sebastianovu ruku až nepříjemně pevně a nepustil jeho pohled ani na vteřinu. „Vaše maminka je výjimečná žena. Takové se dnes už nerodí.“
Sebastianem projel neklid. V tom pohledu nebyla vřelost, spíš chladná kalkulace. Připomínal mu překupníka, který si zkoumá zboží a v hlavě už počítá cenu.
Během jediného měsíce se Miroslav v bytě zabydlel, jako by tam patřil odjakživa. V koupelně visel jeho župan, na poličce ležela jeho holicí pěna, u postele se objevily cizí pantofle. Bez ostychu rozdával pokyny v kuchyni a Sebastianovi začal určovat, v kolik se má vracet domů.
„Mami, odkud se ten chlap vlastně vzal? A co dělá?“ zkusil to opatrně.
„Má dopravní firmu! Tři kamiony, jezdí po celé republice,“ odpověděla hrdě.
„Tak proč se vozí v tvé staré škodovce?“
„Je skromný. Nepředvádí se jako někteří,“ dodala a významně sjela pohledem synovy nové boty.
Sebastian si ale nenechal klapky na očích. Přes známé si o Miroslavovi zjistil víc, než by chtěl. Žádné kamiony, žádná firma. Jen hromada dluhů a tři bývalé manželky, které po něm zůstaly bez koruny.
„Mami, ten chlap je podvodník. Má za sebou tři rozpadlé rodiny!“ vyhrkl.
„Ty jen nedokážeš snést, že jsem konečně šťastná!“ rozplakala se Dagmar. „Celý život jsem se obětovala tobě a teď mi tohle vracíš?“
„On tě jen využívá!“
„Okamžitě vypadni z mého pokoje! Miroslav je stokrát větší chlap než ty!“ uťala to.
Osudový prosinec udeřil plnou silou. Mráz klesl hluboko pod minus dvacet, vítr štípal do tváře a sníh křupal pod nohama. Sebastian se vracel z firemního večírku, kam ho ředitel pustil po vyhlášení ocenění. Na chodbě ve třetím patře na něj čekala hromada jeho věcí – dva kufry a krabice s knihami.
„Mami! Otevři!“ bušil na nové bezpečnostní dveře.
Otevřel Miroslav. V nátělníku, s lahví piva v ruce a širokým úšklebkem. „Co tu vyvádíš? Domácí nejsou doma.“
„Jaký domácí? To je můj byt!“
„Byl. Dagmar ho přepsala na mě. Už před měsícem.“
Ve dveřích se objevila matka. Nový účes, výrazná rtěnka, v očích tvrdé rozhodnutí.
„Mami, zbláznila ses? Vždyť to byl tátův byt!“
„Táta je patnáct let mrtvý,“ odsekla klidně. „A já mám konečně opravdového muže. Takového, co se o nás postará.“
Napětí v chodbě zhoustlo tak, že se v něm dalo krájet, a bylo jasné, že tohle ještě zdaleka není konec.