Beáta Sedláčeková už měla doma dvě děti — starší Karolínu Navrátilovou a sotva ročního Víta Tichého. Společně si pořídili třípokojový byt na hypotéku, pomalu ho zabydleli a začali žít obyčejný, klidný rodinný život. Právě v jednom prosincovém odpoledni Sebastian Válek natíral zeď v dětském pokoji, když se mu v kapse rozezněl telefon.
Po krátkém hovoru mlčky podal Beátě displej. Zpráva byla od matky: „Miroslav odešel. Vzal si Moniku. Dům berou kvůli dluhům. Střecha se propadá. Synku, pomoz mi.“
— Pojedeš tam? — zeptala se Beáta tiše, zatímco houpala Víta v náručí.
— Proč bych měl? — odpověděl bez zaváhání.
— Je to pořád tvoje máma.
— Ta, která si zvolila chlapa místo vlastního dítěte.
— Teď ale zůstala úplně sama.
Sebastian si povzdechl a vytočil známé číslo.
— Kolik stojí oprava střechy?
— Sebastiane! Já věděla, že mi odpustíš! Tak dvě stě tisíc… přijedeš?
— Nepřijedu. Pošlu ti kontakty na řemeslníky, zaplatím je přímo.
— Já tu umírám! Miroslav je netvor…
— Toho netvora sis vybrala ty. Místo mě.
— Byla jsem hloupá, odpusť mi!
— Odpouštím. Ale nic to nemění. Střechu opravím a tím to končí. Už mi nevolej.
— Vždyť jsem tě porodila!
— A pak tě v mrazu vyhodila z domu kvůli chlapovi, co tě okradl. Sbohem, mami.
Opravu zaplatil. O měsíc později přišla další zpráva: „Vyhazují mě z domu. Nemám kam jít. Pomoz.“ Sebastian číslo bez váhání smazal.
— Je to kruté, — povzdechla si Beáta.
— A vyhodit vlastního syna v zimě na ulici je laskavost?
— Je stará a sama.
— A taky zradila. Víš, co je na tom nejhorší? Odpustil bych jí úplně všechno. Kdyby mi za těch pět let aspoň jednou zavolala. Zeptala se, jak se mám. Kde žiju. Vzpomněla si na mě až ve chvíli, kdy potřebovala peníze.
Večer, když Karolíně četl pohádku o Sněhové královně, došlo mu, že někteří lidé si srdce promění v led vlastními rozhodnutími. A ten led už nejde roztát.
Telefon znovu a znovu vibroval — cizí čísla. Věděl, kdo volá. Nezvedl to.
Karolína usnula s rukou sevřenou v jeho dlani. Sebastian se na ni díval a v duchu si slíbil, že nikdy, za žádných okolností, nezradí své děti. Ani kdyby se musel postavit celému světu. Ani kdyby měl volit.
Protože děti jsou navždy. Muži přicházejí a odcházejí. Jeho matka to nepochopila.
A teď splácí vlastní dluhy. Sama. V domě, který jí brzy vezmou.