Věra Vaceková zvonila na zvonek vytrvale a dlouze, jako by se obávala, že by ji někdo mohl přeslechnout. Karolína Mlynářová otevřela dveře a utírala si přitom mokré ruce do kuchyňské utěrky. Na prahu stála tchyně, obtěžkaná nákupními taškami, a zářila širokým, až okázalým úsměvem.
„Karolínko, ahoj! Přišla jsem tě osobně pozvat,“ spustila bez okolků. „V sobotu u mě bude velká událost – narozeniny tety Růženy Růžičkové. Určitě si pamatuješ, vyprávěla jsem ti o ní. Ta, co dvacet let žila v Německu. Přijede jen kvůli tomu! Musíme jí připravit opravdu slavnostní přivítání.“
Karolína přikývla. Ano, vzpomínala si dobře. Věra Vaceková zbožňovala oslavy všeho druhu. Stačil sebemenší důvod a hned se prostíral stůl. Narozeniny sousedky, výročí svatby vzdálených příbuzných, návštěva známých z jiného města – cokoliv bylo dostatečnou záminkou svolat hosty.
„Přijdete se Štěpánem?“ zeptala se tchyně a mezitím si už razila cestu do bytu, kde odložila tašky na zem.
„Samozřejmě, Věro Vaceková,“ odpověděla Karolína poslušně.
„No výborně! Dort už mám objednaný, bude šestipatrový. Růžena miluje honosné zákusky. A nakoupím květiny, ozdobím celý dům. To bude nádhera!“
Mluvila rychle, rukama opisovala oblouky ve vzduchu. Karolína ji poslouchala a v duchu si představovala další sobotní večer strávený v tchynině domě. Dlouhé hodiny u přetékajícího stolu, obklopená hlučnými lidmi, jejichž jména si sotva pamatovala.
První rok manželství probíhal přesně v tomto duchu. Téměř každý měsíc se u Věry Vacekové něco slavilo, někdy dokonce častěji. Štěpán Moravec tvrdil, že jeho maminka má zkrátka ráda společnost a veselo. Karolína mu to nevyvracela. Co jiného jí zbývalo? Když je to rodinný zvyk, tak je to rodinný zvyk.
V sobotu dorazili se Štěpánem k Věře Vacekové krátce po šesté večer. Dům už byl plný hlasů a smíchu. Hosté se usazovali kolem velkého stolu, pokrytého sněhobílým ubrusem. Růžena Růžičková seděla v čele a přijímala gratulace jako královna.
„Ach, to je taková krása!“ rozplývala se starší žena při pohledu na květiny. „Věruško, ty ses zase překonala!“
Karolína se posadila vedle Štěpána. Ten se okamžitě pustil do jídla, nabíral si saláty, doléval si víno, vtipkoval se sousedy u stolu. Smál se, byl v pohodě. Přišel, usedl a užíval si večer. Zatímco Věra Vaceková neustále kmitavě přecházela mezi kuchyní a obývákem, nosila talíře, doplňovala sklenice a sotva si našla chvilku, aby se posadila.
Po půlnoci se hosté začali rozcházet. Růžena Růžičková odjela mezi prvními, únava z cesty na ní byla znát. Ostatní se postupně loučili. Věra Vaceková každého vyprovodila až ke dveřím a srdečně děkovala za návštěvu.
„Tak, hezky jsme poseděli,“ povzdechla si, když se vrátila do místnosti. Pohledem přejela hromady špinavého nádobí a zbytky jídla na stole. „Karolínko, zlatíčko, pomůžeš mi s úklidem? A ty, Štěpáne, běž si odpočinout, vždyť se v práci nadřeš až dost.“
Karolína překvapeně pohlédla na manžela. Štěpán skutečně vstal, odešel do vedlejšího pokoje, zapnul televizi a pohodlně se usadil u fotbalu. Ona zůstala s tchyní sama proti celé hoře talířů.
„Nejdřív sesbírej nádobí,“ udílela Věra Vaceková pokyny. „Já se jen převléknu a hned přijdu. A nezapomeň na láhve, některé jsou i pod stolem.“
Karolína pracovala mlčky. Nosila talíře ke dřezu, myla je, utírala a skládala. Tchyně mezitím vysávala a otírala stoly. Skončily až kolem druhé hodiny ráno. Karolína sotva stála na nohou.
„Děkuju ti, Karolínko,“ poklepala jí Věra Vaceková po rameni. „Jsi šikovná. Pravá pomocnice.“
Cestou domů mlčeli. Štěpán na sedadle spolujezdce podřimoval. Karolína řídila, dívala se na silnici a přemýšlela. Pomocnice. Takže taková je teď její role.
Další oslava přišla už za tři týdny. Tentokrát šlo o narozeniny sousedky Věry Vacekové. Tchyně zavolala s týdenním předstihem.
„Karolínko, v sobotu přijď dřív, ano? Tak kolem desáté. Pomůžeš mi se saláty. Bude hodně hostů, sama to nezvládnu.“
Karolína se chtěla vymluvit. Už otevírala ústa, že má jiné plány. Jenže Věra Vaceková mluvila dál.
„Sepsala jsem menu: bramborový salát, mimóza… Ty přece vařit umíš, že? Štěpán tvoje saláty moc chválil.“
„Umím, ale…“
„Tak vidíš! Budu tě čekat v deset. Hlavně přijď včas, drahá.“
Hovor skončil. Karolína zůstala stát s telefonem v ruce. Nestihla říct ani slovo na odpor.
V sobotu ráno přijela k Věře Vacekové přesně v deset. Tchyně jí otevřela už v zástěře.
„Aha, konečně! Pojď rovnou do kuchyně. Brambory jsou uvařené, vajíčka taky. Můžeš začít krájet. Já se zatím pustím do kuřete.“
Na kuchyňském stole se tísnily hrnce, mísy a tašky s potravinami. Bylo zřejmé, že přípravy běžely od časného rána. Karolína si oblékla zástěru, vzala nůž a pustila se do krájení brambor na salát, aniž by tušila, že to je teprve začátek dlouhého dne.