Karolína pokračovala v přípravě salátu, o kterém se u nich doma mluvilo jako o olivovém. Sotva nůž dopadl na prkénko, ucítila za zády přítomnost tchyně.
„Ne, takhle ne,“ ozvalo se hned kriticky. „Musíš to krájet ještě jemněji. Úplně drobné kostičky. Jinak to nebude hezké na pohled.“
Karolína si povzdechla jen v duchu a začala znovu. Soustředila se, aby kousky byly co nejmenší. Po několika minutách se Věra Vaceková opět naklonila přes její rameno, přejela výsledek hodnotícím pohledem a nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„No dobře, tentokrát to necháme být. Ale okurky si dej opravdu záležet. A cibuli taky. Všechno musí být pěkně rovnoměrné.“
Pracovaly celé dopoledne. A pak bez přestávky až do večera. Karolína krájela, míchala, zdobila, přenášela mísy z místa na místo. Věra Vaceková mezitím udílela pokyny, kontrolovala každý krok a co se jí nezdálo dokonalé, bez váhání předělávala. Kolem šesté večer se kuchyň proměnila v malé gastronomické bojiště – na stole se vyjímalo dvanáct různých salátů, v troubě se ohřívalo maso a na talířcích byly pečlivě vyskládané studené předkrmy.
„Tak, teď už je to hotové,“ prohlásila spokojeně tchyně, sundala si zástěru a narovnala záda. „Hosté můžou přijít. Jdi se umýt, Karolínko. Já zatím naaranžuji květiny do váz.“
První návštěvy dorazily v sedm hodin. Štěpán Moravec přijel krátce po půl osmé. Bez dlouhého zdržování se posadil ke stolu a pustil se do jídla. Chválil saláty jeden po druhém. Věra Vaceková se usmívala, přijímala pochvaly jako samozřejmost. Karolína seděla tiše, skoro nemluvila. Na talíři měla jen pár soust a chuť k jídlu žádnou.
Po půlnoci přišel čas na úklid. Zase jen ona a tchyně. Stejně jako minule se Štěpán odebral do obýváku a zapnul televizi.
Takto to pokračovalo celé měsíce. Každý svátek vypadal stejně. Věra Vaceková zavolala, požádala snachu o pomoc. Karolína přijela. Vařila, uklízela, myla hory nádobí. Tchyně rozdávala rozkazy, kritizovala, ale chválu hostů si nechávala pro sebe.
Karolína to snášela. Přesvědčovala samu sebe, že rodina má držet pohromadě. Že pomoc je přece normální. Že Věra Vaceková už není mladá a všechno sama nezvládne. Jenže s každou další oslavou bylo těžší mlčet a vydržet.
Další slavnost se blížila koncem listopadu. Šlo o jubileum nějaké vzdálené příbuzné. Tchyně zavolala týden dopředu, přesně podle zaběhnutého scénáře.
„Karolínko, v neděli přijeď v devět ráno,“ oznámila bez okolků. „Je to brzy, já vím, ale bude hodně lidí. Musíme všechno stihnout. Sepsala jsem seznam. A ještě by bylo potřeba upéct dort. To umíš, že ano?“
„Umím, ale Věro…“
„Výborně! Takže dort je na tobě. Pošlu ti recept. Suroviny si koupíš sama, ano? Já nemám čas běhat po obchodech.“
„Ale…“
„Tak jsme domluvené. V devět tě čekám. A prosím, přijď včas.“
Karolína zavěsila telefon a podívala se na Štěpána. Seděl na gauči a listoval časopisem.
„Štěpáne, tvoje máma zase…“
„Co zase?“ ani nezvedl hlavu.
„Chce, abych přijela v devět ráno. Vařit. A ještě mám koupit všechno na dort.“
„Tak jí pomoz,“ pokrčil rameny. „Je na to sama. Je to pro ni náročné.“
„A pro mě snad ne?“ ozvala se Karolína a ucítila, jak se v ní vzdouvá vztek. „Taky pracuju. Taky mám svoje povinnosti.“
„Nedělej z toho drama,“ odvětil klidně. „Jednou za čas pomoct není žádná tragédie.“
„Tohle je už potřetí během jednoho měsíce!“
„No a?“ konečně se na ni podíval. „Máma má ráda oslavy. Co je na tom špatného?“
„To, že ze mě udělala neplacenou služku!“
„Přeháníš,“ vrátil se k časopisu. „Prostě pomáháš rodině. To je normální.“
Karolína už nic neřekla. Došlo jí, že se nikam neposunou. Štěpán žádný problém neviděl. Pro něj byl tento stav přirozený – matka pořádá oslavy, manželka slouží. Všichni jsou spokojení. Tedy kromě ní.
V neděli dorazila k Věře Vacekové přesně v devět. V rukou nesla tašky plné surovin na dort. Tchyně ji přivítala s nadšením.
„Konečně jsi tady! Pojď rychle dál. Začni hned s dortem. Korpusy se pečou dlouho, večer by to nemuselo být hotové. Já zatím připravím saláty.“
Karolína pekla, šlehala krém, skládala jednotlivé vrstvy. Věra Vaceková neustále přicházela, pozorovala a hodnotila.
„Ten krém je nějaký řídký. Přidej víc másla.“
„Korpusy máš křivé. Příště je musíš lépe rozválet.“
„Ta výzdoba je hrozně obyčejná. Mohla ses víc snažit.“
Karolína zatínala zuby. Mlčela. Dělala přesně to, co po ní tchyně chtěla.
Kolem poledne byly hlavní chody hotové. Věra Vaceková prostřela stůl a rozložila příbory. Karolína mezitím myla nádobí, utírala pracovní plochy. Nezastavila se ani na chvíli.
„Karolínko, ještě je potřeba vytřít podlahu,“ podala jí tchyně mop. „Zůstaly tam šmouhy.“
Karolína vytřela. Pak leštila zrcadla. Následně chystala ubrousky. Věra Vaceková stále nacházela nové a nové úkoly. Jako by záměrně.
Hosté začali přicházet v sedm. Štěpán dorazil spolu s nimi. Okamžitě se posadil ke stolu, zapojil se do hovoru s příbuznými. Karolína je pozorovala z kuchyně. Manžel byl uvolněný, veselý, užíval si večer. Ona mezitím celý den dřela bez odpočinku.
Oslava skončila až po půlnoci. Poslední hosté odešli kolem jedné. Věra Vaceková zamkla dveře, otočila se ke Karolíně a s povzdechem pronesla, že je čas pustit se do úklidu, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.