Karolína si promnula spánky. V hlavě jí hučelo a tělo měla těžké, jako by vážilo o polovinu víc než ráno. Pohledem přejela kuchyň: dřez plný špinavého nádobí, talíře s oschlými zbytky, drobky na ubruse, tmavá skvrna od rozlitého vína. Únava jí stahovala hruď. Taková, že by se nejraději sesunula na židli a rozplakala se.
„Nejdřív nádobí, pak vytřít,“ rozdávala pokyny Věra Vaceková tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Já zatím vynesu koš.“
Karolína se bez jediného slova pustila do práce. Pohyby měla automatické, prázdné. Brala talíře jeden po druhém, skládala je, oplachovala, drhla houbičkou, utírala do utěrky. Nepřemýšlela. Jen fungovala. Když se tchyně vrátila, zapnula vysavač a začala hlučně přejíždět podlahu.
„Mimochodem, Karolíno,“ vypnula po chvíli stroj a opřela se o něj. „Za dva týdny má Renata Malířová narozeniny. Slíbila jsem jí, že pomůžu s přípravami. Počítám s tebou. Uděláš dezerty, že ano?“
Karolína ztuhla. Prsty jí povolily a talíř jí vyklouzl z ruky. S rachotem dopadl zpátky do dřezu.
„Prosím?“ ozvala se tiše, skoro nevěřícně.
„No přece sladké,“ zopakovala Věra Vaceková klidně. „Dort, zákusky. To ti jde. Dnešní dort se povedl, všichni si pochvalovali. I když… výzdoba by mohla být hezčí, ale jinak ušlo.“
Karolína pomalu odložila utěrku a pečlivě si osušila ruce. Otočila se a dlouze se tchyni zadívala do očí.
„Já jsem vaše snacha, ne služka,“ vyhrkla. Hlas jí zněl ostřeji, než čekala. „Nemám povinnost uklízet po vašich hostech.“
Věra Vaceková zůstala stát jako přimražená. Ústa se jí pootevřela údivem, vysavač jí vyklouzl z rukou a tupě dopadl na podlahu.
„Co… co sis to dovolila říct?“ zbledla.
„Říkám, že na vás pracovat nemusím,“ udělala Karolína krok vpřed. „Nejsem žádná posluhovačka. Ani hospodyně. Jsem vaše snacha.“
„Jak se mnou můžeš takhle mluvit?!“ vzpamatovala se tchyně, tváře jí zrudly. „Vzala jsem tě do rodiny! Chovala jsem se k tobě jako k vlastní!“
„Jako k vlastní?“ Karolína se hořce zasmála. „Chováte se ke mně jako k levné pracovní síle. Každá oslava je stejná. Já vařím, uklízím, myju nádobí – a vy jen rozdáváte rozkazy a hledáte chyby.“
„Jsi nevděčná!“ vykřikla Věra Vaceková. „Já tě učím, jak se starat o domácnost! Jak hostit lidi! A ty…“
„Já jsem vás o žádné lekce nežádala,“ skočila jí Karolína do řeči. „Vařit i uklízet umím. Ve svém bytě. Pro svou rodinu. Ale ne pro vaše nekonečné oslavy.“
„Mladá manželka má pomáhat rodině manžela!“ bouchla tchyně pěstí do stolu. „Tak to bylo vždycky! Tak je to správně!“
„Správně je zneužívat snachu?“ založila Karolína ruce na prsou. „To je opravdu krásná tradice.“
„Měla bys mít úctu ke starším!“ přistoupila k ní Věra Vaceková blíž. „Jsem starší! Jsem matka tvého muže! A ty uděláš, co ti řeknu!“
„Ne,“ zavrtěla Karolína hlavou. „Nemusím. Nejsem váš majetek. Ani otrok. Jsem svobodný člověk.“
„Takže odmítáš pomáhat rodině?“ přimhouřila tchyně oči.
„Odmítám být služebná,“ narovnala se Karolína. „Jestli mě chcete na oslavy zvát jako hosta, přijdu. Sednu si ke stolu, budu jíst, povídat si. Jako ostatní. Ale vařit a uklízet už nebudu.“
„Ty si dovoluješ drzosti!“ lapala Věra Vaceková po dechu. „Nevděčná holko! Tolik jsem pro tebe udělala!“
„A co přesně?“ vykročila Karolína k ní. „Nechala jste mě dřít v kuchyni zadarmo? Kritizovala každý můj krok?“
„Přijala jsem tě do rodiny!“ ukázala na ni prstem tchyně. „Dovolila jsem synovi, aby si tě vzal! Mohli jsme mu najít lepší!“
„Lepší?“ ruce se Karolíně roztřásly. „Myslíte poslušnější? Takovou, co mlčí a pracuje?“
„Takovou, co respektuje starší!“ křičela Věra Vaceková. „Ne jako ty! Zkazila ses! Ze začátku jsi byla normální, a teď se vzpíráš!“
„Ze začátku jsem nechápala, co se děje,“ odpověděla Karolína klidněji, ale pevně. „Myslela jsem si, že je to dočasné. Že opravdu potřebujete pomoc. Pak mi to došlo. Jen mě využíváte. Jako věc.“
„Okamžitě se omluv!“ zvedla tchyně ruku. „Hned!“
„Ne,“ zavrtěla Karolína hlavou. „Neomluvím se. Říkám pravdu.“
Ve dveřích se objevil Štěpán Moravec. Zůstal stát a střídavě se díval na matku a manželku.
„Co se tady děje?“ zeptal se zmateně.
„Tvoje žena mě uráží!“ otočila se k němu Věra Vaceková. „Odmítá pomáhat rodině a obviňuje mě ze všeho možného!“
„Karolíno, co se stalo?“ přistoupil Štěpán blíž a čekal na její odpověď.