Past na krysy jsem objevila v garáži, zastrčenou pod hromadou zaprášených hadrů. Starý kus po dědovi, těžký železný rám, pružina silná jako dva prsty. Zkusila jsem ji stisknout. Kov hlasitě cvakl a mně po zádech přeběhl nepříjemný mráz.
Chvíli jsem ji obracela v dlaních a v hlavě mi zaznělo jediné: přesně tohle hledám.
„Viktorie Malířová, ty jsi tam usnula?“ ozval se z ložnice netrpělivý hlas. Radim Mlynář křičel tak, aby ho bylo slyšet po celém bytě. „Nestíháme!“
Jeli jsme slavit narozeniny jeho matky. Pětašedesátiny. Velkolepá oslava ve venkovském klubu, slavnostní tabule, kaviár, živá hudba, kolem třiceti hostů. Všechno objednal Radim sám, aniž by se mě zeptal. Spoléhal na jistotu: na konci večera vytáhnu platební kartu a účet vyrovnám. Jako pokaždé.
Oblékla jsem si jednoduché černé šaty a do ruky vzala elegantní psaníčko. Vložila jsem do něj zrcátko, rtěnku… a tu past. Platební kartu jsem nechala zamčenou v trezoru v kanceláři.
Udělala jsem to záměrně. Odjela jsem na oslavu jeho matky bez karty.
Pět let jsem táhla všechny výdaje. Hypotéku, Radima i jeho mámu. Já vedu stavební oddělení, on pracuje jako pojišťovací agent. Vydělává sotva třetinu toho, co já. Jeho peníze mizely za značkové bundy a rybářské pruty. Ty moje pokrývaly všechno ostatní.
Bohuslava Kratochvílová měla zvláštní talent prosit tak, že odmítnutí bolelo. Když ji trápily zuby, zaplatila jsem nové protézy. Na studenou chatu chtěla zateplení — poslala jsem peníze. Zatoužila po lázních v Karlově Studánce — koupila jsem pobyt.
Radim to vždy shrnul jednou větou: „Máma si to zaslouží, celý život se dřela v továrně.“
A Bohuslava Kratochvílová pak před kamarádkami s oblibou vyprávěla: „Můj Radim je poklad, pro matku by se rozkrájel.“ O mně se nezmínila. Nebo s pobaveným úšklebkem dodala: „Viktorie je tichá, nenápadná. Má štěstí, že se dostala do naší rodiny.“
Mlčela jsem. Po nocích jsem přepočítávala rozpočet a mlčela.
Jenže i trpělivost má svůj konec.
Banketní sál se třpytil světlem lustrů. U stolů seděli hosté — bývalí kolegové tchyně, sousedky, vzdálení příbuzní. A také Libuše Planýová, celoživotní přítelkyně a zároveň soupeřka Bohuslavy Kratochvílové. Neustálý souboj o to, čí syn je bohatší a úspěšnější.
Bohuslava Kratochvílová byla vystrojená k nepoznání: šaty poseté flitry, dokonale upravený účes, čerstvá manikúra. Radim ji vedl k místu u stolu pod paží, skoro jako nevěstu. Já kráčela pár kroků za nimi.
Hostina se rozjela naplno. Kaviár, losos, teplé chody. Číšníci dolévali sklenky šumivého vína. Tchyně přijímala gratulace a koutkem oka sledovala Libuši Planýovou. Čekala. Těšila se na okamžik, kdy zazáří.
Ten přišel ve chvíli, kdy obsluha přinesla účet.
Bohuslava Kratochvílová vstala, pozvedla sklenici a zvučným hlasem, slyšitelným po celém sále, pronesla:
„Drazí hosté, dovolte mi pár slov. Můj syn chtěl dnešní večer zaplatit sám, ale Viktorie tak naléhala, tak mě prosila, abych jí dovolila projevit vděčnost za to, že jsem vychovala tak výjimečného muže! Viď, Rituško, vytáhni tu svou kouzelnou…“