…a ještě se mi v hlavě ozvalo cosi o tom, jak byla tak hrdá, ať si tedy tu svou hrdost odnese rovnou do banky.
Vyšla jsem před budovu, mávla na taxi a sedla dovnitř. Telefon mi během pár vteřin začal vibrovat jako splašený – Radim Mlynář, jeho matka, cizí čísla. Bez váhání jsem ztlumila zvonění a obrazovku otočila displejem dolů.
Doma jsem se svalila na gauč a civěla do stropu. Slzy nepřišly. Nebyla hysterie ani úleva. Jen ticho a prázdno.
Pět let jsem fungovala jako stroj. Práce, složenky, jejich přání, jejich výčitky. Každý den stejný rytmus. Sama sebe jsem ztratila někde po cestě a ani si nevzpomínala, kdy naposledy jsem se ptala, co chci já.
Past jsem nepřipravovala dlouho dopředu. To ráno jsem ji prostě zahlédla a hlavou mi blesklo: co když mi zase poleze do kabelky? Zkontroluje, jestli tam mám kartu? Dělala to pořád. Prohrabávala mi věci, kapsy, telefon. Jako by na to měla samozřejmé právo.
Toužila jsem po jediném – aby si jednou zkusila ten pocit. Ten nepříjemný tlak na hrudi, když vám někdo bez dovolení vstupuje do života.
Radim se vrátil až nad ránem. Opilý. Klíče mrštil na stůl.
„Tak jsi spokojená?!“ vyjel na mě. „Musel jsem obvolat všechny známé, shánět prachy! Máma brečí, hosti to rozebírají a já se zítra stydím přijít do práce!“
Seděla jsem v kuchyni a dívala se na něj. Došlo mi, že se ani jednou nezeptal, jak je mně.
„Ty se stydíš,“ řekla jsem klidně a položila hrnek na stůl. „Rozumím.“
„A tobě to není trapné?! Ublížila jsi mojí mámě!“
„Modřina není zmrzačení. Ale aspoň teď ví, jaké to je, když se někdo hrabe tam, kam nemá.“
„Je to moje matka! Měla právo!“
„Na co? Brát si moje peníze? Shazovat mě před lidmi? Lézt mi do kabelky?“
Zmlkl. Pak se sesul na židli a zakryl si obličej dlaněmi.
„Co bude dál? Máma chce, abys se omluvila. Jinak se mnou nebude mluvit.“
„Tak ať nemluví.“
Podíval se na mě, jako bych vyslovila něco nepředstavitelného.
„Ty to myslíš vážně?“
„Naprosto.“
Radim odešel k Bohuslavě Kratochvílové a zůstal tam týden. Když se pak vrátil s kufry a chtěl vejít, zjistil, že zámky už nejsou stejné.
Hodinu zvonil, křičel, prosil, vyhrožoval. Seděla jsem s nasazenými sluchátky a četla knihu.
Bohuslava Kratochvílová se mě pokusila dorazit přes společné známé. Vykládala, jaká jsem krutá, jak mě přijala do rodiny a já jí to oplatila ponížením. Sousedky ji litovaly.
Jenže Libuše Planýová, jak se ukázalo, řekla všem pravdu. Viděla, jak se tchyně hrabala v mé kabelce. Slyšela mou řeč o zubech a chalupě. A najednou jejich parta věděla své: „zlatý synáček“ je prázdná slupka a starostlivá maminka pěkně jedovatá osoba.
Za měsíc to Radim zkusil znovu. Přišel s kyticí.
„Rito, měla jsi pravdu. Došlo mi to. Odpusť mi. Máma je ochotná si promluvit.“
Podívala jsem se na ty květiny a vybavila si, kolikrát jsem…