„…kartičku, nestyď se přece před lidmi!“
Všechna pozornost se v tu ránu stočila ke mně. Libuše Planýová mě propalovala pohledem, ve kterém se mísila zvědavost s očekáváním. Radim Mlynář se blaženě usmíval, jako by netušil, že stojí na okraji propasti.
Bohuslava Kratochvílová se ani neobtěžovala čekat. Natáhla ruku ke mně přes stůl, sáhla do psaníčka položeného vedle talíře a samozřejmě si počínala, jako by jí patřilo.
Ozvalo se kovové cvaknutí. Pak výkřik.
Past na krysy se zakousla do její ruky. Leknutím odskočila a spustila pronikavý jekot, zatímco jí železo viselo na prstech. Hosté vyskákali ze židlí, někdo shodil sklenici, která se roztříštila o podlahu.
Radim si chytil hlavu.
„Viki, co to máš proboha v kabelce?!“
Postavila jsem se. Beze spěchu jsem vzala psaníčko, uvolnila mechanismus a vysvobodila ruku své tchyně. Držela si prsty, na nichž už naskakovaly modřiny, a rozplakala se – ne bolestí, ale hanbou.
Podívala jsem se nejdřív na ni, pak na hosty a nakonec na manžela.
„Bohuslavo Kratochvílová, pět let jsem platila vaše zuby, vaši chatu, vaše výlety. Splácela jsem hypotéku, živila Radima, kupovala mu bundy i rybářské pruty. Nikdy jsem to nepočítala, protože jsem si myslela, že jsme rodina. Jenže vy jste pokaždé tvrdila, že všechno táhne váš syn a já jsem jen přívěsek.“
Chtěla něco říct, ale nenechala jsem ji.
„Dnes jste se rozhodla ze mě udělat hlupačku před plným sálem. Naznačit, že jsem vás prosila a že mám být vděčná. A pak jste se bez dovolení hrabala v mé kabelce, jako by byla vaše. Jako bych byla vaše. Jenže pasti se zaklapnou, když se strká nos tam, kam nemá.“
V sále bylo takové ticho, že bylo slyšet, jak v kuchyni spadne talíř.
Radim mě chytil za zápěstí.
„Okamžitě toho nech! Zaplať účet a doma si to vyříkáme!“
Vytrhla jsem se.
„Na tvém účtu není ani na taxi. Kontrolovala jsem výpisy.“
Neodpověděl. Jen beze slova polykal naprázdno.
Otočila jsem se k hostům, hlavně k Libuši Planýové, která sledovala scénu s otevřenými ústy.
„Tenhle banket stojí několik mých výplat. Nehodlám platit za představení, ve kterém jsem pět let hrála roli služky. Vyřešte si to sami.“
Popadla jsem kabelku a zamířila ke dveřím.
„Viki, počkej!“ dohnal mě Radim. „Víš vůbec, co děláš? Máma je na pokraji zhroucení, hosté nechápou, účet je šílený! Ztrapnila jsi nás!“
Otočila jsem se.
„Ztrapnila? Radime, pět let jsi žil z mých peněz a dovolil matce, aby si přivlastňovala moje zásluhy. A dnes jste mě chtěli ponížit veřejně. To je ta pravá ostuda.“
„Tak co mám teď dělat?!“ skoro křičel. „Kde mám vzít peníze?“
Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Zavolej kamarádům, u kterých sis půjčoval na pruty. Prodej je. Nebo požádej mámu.“ Pak jsem se otočila zády, zatímco za mnou se sál plnil šumem a šeptáním, a vykročila pryč.