Nebyla to jen obyčejná venkovská žena, a už vůbec ne prostá duše. Před Ludmilou Čermákovou se nedalo nic utajit – jako by lidem viděla přímo do nitra. Důležité novinky se k ní dostávaly dřív než k ostatním, skoro to působilo, že má jakýsi vlastní zdroj informací, nedostupný všem kolem. Beáta Hájeková s Tadeášem Válkem k ní jezdili na vesnici často. Ludmila Beátu okamžitě přijala za dceru a oslovovala ji tak naprosto samozřejmě. Zvláštní bylo, že krátce po jejich seznámení se Beátě začalo dařit i jinde – v práci si rychle udělala jméno, s Tadeášem vyměnili malý byt za větší, pořídili si auto. Jediné, co Beátě dlouhodobě nevycházelo, byl partnerský život.
Ludmila ji už léta s pobaveným úsměvem přemlouvala, aby si nechala vyložit osud a nahlédla do budoucnosti svého vyvoleného. Vždy se však našel důvod, proč prý den nebyl vhodný.
Teď už se tomu Beáta jen ironicky usmívala – jakýpak vyvolený, když se blíží padesátka. Přesto nakoupila hromadu dobrot, zásobila Tadeáše tričky a tepláky a v pátek po práci vyrazili na vesnici za „nenaplněnou tchyní“, jak si Ludmilu v duchu nazývala. Nahlas jí ale už dávno říkala maminko.
Ludmila, které bylo přes osmdesát, byla stále nepřehlédnutelný živel. Sotva Beáta překročila práh, přivítalo ji rozhodné prohlášení, že právě dnes nastal den, kdy jí konečně ukáže muže, s nímž prožije zbytek života – a že o tom nebude diskutovat.
Tadeáš babičku objal a vzápětí zmizel na kole za kamarádem. Ludmila se mezitím bez zbytečných průtahů pustila do podivného, pro Beátu sotva pochopitelného obřadu. Beáta se nebránila; za ta léta už věděla, že odpor nemá smysl.