Beáta se k Ludmile Čermákové přiblížila a krátce ji objala, jako by tím chtěla celou věc uzavřít.
„Neměla bys být tak nedůvěřivá, tady se chyba stát nemůže,“ pousmála se Ludmila smířlivě. „I když uznávám, že z Libora Urbana by si leckdo ideálního ženicha nepředstavoval. Nikdy se neoženil, peněz z práce moc nemá a je takový… zvláštní. Jako by pořád na něco, nebo spíš na někoho čekal.“
Beáta pak odjela domů a syna Tadeáše Válka nechala dočasně u babičky, než půjde do školy. Když se pro něj později vrátila, stalo se něco nečekaného. U Ludmily se objevil soused – právě Libor. Beátu to zaskočilo, protože na první pohled působil jinak než dřív. Změnil se. Brzy vyšlo najevo proč: Libor si našel slušné zaměstnání a po Beátině odjezdu se zastavil u Ludmily jen proto, aby se vyptal, kdo byla ta milá žena, kterou u ní viděl. Nechtělo se mu věřit, že by Beáta tak rozkvetla.
Od té chvíle šlo všechno rychle. Řeč dala řeč a Libor začal Beátu nenápadně, ale vytrvale obletovat. Ludmila měla pravdu – ať už díky bystrému odhadu, nebo nějaké své ženské intuici. Teď už na tom stejně nezáleželo. Ten nenápadný a dříve přehlížený muž se ukázal být přesně tím, koho Beáta celý život hledala. Právě s takovým partnerem si dokázala představit budoucnost, a dodnes nechápala, jak ho ostatní mohli přehlédnout.
Štěstí si někdy dává načas a čeká, až ho člověk dokáže poznat a nepřejde ho bez povšimnutí. Někdo potká lásku v mládí, jiný až tehdy, kdy už samota začne tížit.
Ludmila Čermáková byla spokojená. Vnuk Tadeáš byl nablízku a Beáta s Liborem také. Byla ráda, že včas pochopila, kdo k ní skutečně patří.
Jen její syn Bohuslav Král zůstal stranou – vzdálený a cizí, jako by mezi nimi stála neviditelná zeď, se kterou už nešlo nic udělat.