Beáta byla na její drobné výstřednosti dávno zvyklá. V přítomnosti Ludmily Čermákové se cítila v bezpečí, jako by se svět na chvíli zklidnil a nic zlého nemohlo proniknout dovnitř. Teplo, vůně bylin a měkké světlo svíček na ni zapůsobily tak silně, že se bez odporu nechala ukolébat ke spánku v křesle. Ještě než usnula, prolétla jí hlavou myšlenka, že nikdo jiný se o ni nikdy nestaral s takovou nezištnou péčí.
Probudila se až večer, když venku dávno panovala tma. Tiše nakoukla do synova pokoje a s úlevou zjistila, že Tadeáš už je doma a klidně spí. Pak zamířila do ložnice Ludmily – i tam vládl noční klid. Když se ale vrátila do svého pokoje, ani nestihla rozsvítit a zachvátil ji nepříjemný pocit, že není sama.
Z temného, starobylého zrcadla se na ni někdo díval. Beáta udělala krok blíž a okamžitě ucukla. V odraze stál muž s tichým, záhadným úsměvem. Rysy jí byly povědomé – až příliš. Vypadalo to jako soused z ulice, pár domů od Ludmilina domu. To přece není možné… Zamotala se jí hlava a dál si už nic nepamatovala.
Otevřela oči až ráno, opět v křesle, kde předtím usnula, jako by se z něj vůbec nezvedla.
„Tak co, viděla jsi ho?“ vyhrkla Ludmila Čermáková nedočkavě, sotva Beáta procitla. „Koho jsi v tom zrcadle zahlédla?“
„Jak to můžete vědět, maminko? Vždyť to byl jen sen,“ vydechla Beáta nevěřícně.
„Ať sen nebo ne, to byl ten pravý. Poznala jsi ho?“ nedala se odbýt.
„Připomínal Libora Urbana, toho souseda od vás přes tři domy. Ale prosím vás, to snad nemyslíte vážně,“ mávla rukou Beáta a snažila se téma odlehčit. „Mimochodem, přivezla jsem vám z pekárny vaše oblíbené koláčky a croissanty, půjdu je ohřát ke čaji,“ dodala a rychle se zvedla, aby rozhovor uzavřela a unikla dalším otázkám.