— Vypadni z mého domu! — křičel manžel a ukazoval na dveře.
Stála jsem uprostřed schodiště před našim bytem, v teplákách a tričku, bez bot. Kolem nás se shromáždili sousedé — paní Svobodová z patra nad námi, manželé Horákovi ze dveří naproti, mladý pár ze čtvrtého patra. Všichni se zastavili a dívali se.
— Tomáši, prosím, pojďme dovnitř… — začala jsem tiše.
— Ne! — přerušil mě. — Ať všichni slyší, jaká jsi! Máma má pravdu — jsi líná, nevděčná a zbytečná!
Za jeho zády ve dveřích bytu stála moje tchyně Danuše Nováková s rukama založenýma na prsou a s úsměvem vítězky. Přesně takový, jaký měla celých osm měsíců, co u nás bydlela.
— Synku, uklidni se, — řekla sladce. — Ať si od tebe vezme co potřebuje a jde. My dva si poradíme.
Paní Svobodová se na mě podívala soucitně. Pan Horák zavrtěl hlavou a zalezl zpátky do bytu. Jeho žena ještě chvíli zůstala, ale pak také odešla. Mladý pár šeptal mezi sebou a fotil to na mobil.
— Tomáši, — zkusila jsem to znovu, a hlas se mi lámal, — o čem to mluvíš? Co se stalo?
— Co se stalo?! — vykřikl ještě hlasitěř. — Osm měsíců se staráme o mojí mámu, a ty ji jen ponižuješ! Odmlouváš jí! Pokazila jsi jí oběd!
— Nepokažila jsem…
— Mlč! — udeřil pěstí do zárubně. — Mami má zdravotní problémy, potřebuje klid, a ty jen děláš scény! Dost! Jdi pryč!
Danuše Nováková za ním přikývla:
— Vždycky jsem říkala, že není pro tebe, synku. Matka to pozná.
Stála jsem na schodišti před otevřenými dveřmi vlastního bytu a necítila nohy. Osm měsíců. Osm měsíců jsem snášela její poznámky, příkazy, ponižování. Osm měsíců jsem doufala, že se všechno vrátí do normálu, jakmile se Danuše přestěhuje zpátky do svého bytu. Osm měsíců jsem čekala, že Tomáš konečně otevře oči.
A teď mě vyháněl. Před sousedy. Na schodiště.
— Tomáši, — zašeptala jsem, — to je můj domov…
— Byl, — řekl chladně. — Už není. Balit se můžeš později, kdy nebudu doma. Teď vypadni.
Danuše za ním mlaskla spokojeně:
— No vidíš, synku. Konečně se zbavíš té přítěže.
Přesně v tu chvíli se otevřely dveře výtahu. Vyšel z něj můj bratr Lukáš Marek v uniformě městské policie. Měl službu, byl na obchůzce v okolí. Chodil tudy každý týden. A dnes zrovna narazil na tohle.
Zastavil se, pohlédl na mě bosou na schodišti, na Tomáše ve dveřích, na Danuši za ním. Na sousedy, kteří rychle mizeli do svých bytů. Na paní Svobodovou, která se ještě otočila zpátky.
— Leni, — řekl klidně a přistoupil ke mně. — Co se tady děje?
Nemohla jsem promluvit. Slzy mi tekly po tvářích a já jen zavrtěla hlavou.
— Nic se neděje, — oznámil Tomáš z dveří. — Rodinná záležitost.
Lukáš se na něj dlouze podíval. Pak se otočil ke mně:
— Len, jdi dolů k autu. Počkej tam.
— Ale…
— Jdi, — řekl pevně, ale laskavě.
Kývla jsem a pomalu jsem sešla po schodech. Za sebou jsem ještě slyšela Tomášův hlas:
— Podívejte se, strážník. Vaše sestra se chová jako…
— Mlčte, — přerušil ho Lukáš.