Následující týden se táhl nekonečně. Danuše Nováková mlčela. Nebyla nemocná — přestala si stěžovat na srdce, tlak, bolesti hlavy. Seděla v obýváku, balila si věci a nikam nechodila.
Tomáš mlčel také. Chodil do práce, vracel se, večeřel a zavíral se v ložnici.
A já… já jsem poprvé za osm měsíců mohla dýchat.
Za týden přijel stěhovák. Danuše se stěhovala zpátky do svého bytu. Tomáš jí pomáhal nosit krabice. Já jsem seděla v kuchyni a pila čaj.
Když odešli, zůstala jsem v bytě sama. Prošla jsem všechny pokoje. Obývák bez Danušiných magnetek na lednici. Koupelna bez jejích krémů. Ložnice bez jejího oblečení ve skříni.
Bylo to moje. Zase moje.
Večer přišel Tomáš. Posadil se naproti mně u stolu:
— Leni, musíme si promluvit.
— Ano, — řekla jsem klidně. — Musíme.
— Promiň, — začal. — Nevěděl jsem… nevšiml jsem si… máma říkala…
— Tomáši, — přerušila jsem ho, — osm měsíců jsi věřil jí. Ani jednou jsi se nezeptal mě.
— Já vím. Mrzí mě to.
— Vyhodil jsi mě z bytu. Před sousedy. Na schodiště. Bosou.
Sklopil oči:
— Já byl vzteklý. Máma říkala, že jsi na ni zlá, že ji ponižuješ…
— A ty jsi jí věřil. Bez jediné otázky.
— Promiň.
Zavrtěla jsem hlavou:
— To nestačí, Tomáši.
— Co tím myslíš?
— Myslím tím, že nevím, jestli můžu žít s někým, kdo mi nevěří. Kdo věří své matce víc než mně.
Zvedl oči:
— Leni, já se změním. Přísahám. Už nikdy…
— Tomáši, — řekla jsem tiše, — potřebuji čas. Hodně času. A nevím, jestli to stačí.
Vstal a odešel do ložnice.
Já jsem zůstala sedět v kuchyni.