Zvedla jsem oči, když se otevřely dveře auta. Lukáš si sedl na místo řidiče a chvíli mlčel. Pak se ke mně otočil:
— Vrátíš se nahoru se mnou.
— Ne, — zavrtěla jsem hlavou. — Nechci tam.
— Leni, — řekl vážně, — tvůj manžel tě právě veřejně vyhodil z bytu. Před sousedy. Kvůli tchyni, která tam nemá trvalé bydliště. Chápeš, co to znamená?
— Že jsem selhala, — zašeptala jsem.
— Ne. Že on porušil zákon.
Podívala jsem se na něj:
— Co?
— Je to váš společný byt. Bez soudu tě odtud nemůže vyhodit. A tchyně tam bydlí nelegálně. Není tam přihlášená, že?
Zavrtěla jsem hlavou.
— Takže porušuje zákon o hlášení pobytu. A obtěžuje tě. A tvůj manžel to podporuje. — Lukáš vytáhl sešit a propisku. — Mám na ni několik stížností od sousedů. Hlučnost. Neoprávněné používání společných prostor. Verbální napadání. Paní Svobodová mi psala dva dopisy.
— Vážně?
— Vážně. A teď jdeme nahoru. A vyřešíme to.
Vystoupili jsme z auta. Lukáš šel napřed, já za ním. Na schodišti už nikdo nebyl. Všichni sousedé zalezli do bytů.
Lukáš zazvonil na náš zvonek. Tomáš otevřel s naštvaným výrazem:
— Copak ještě…
— Pane Machálku, — řekl Lukáš formálně, — potřebuji s vámi promluvit. Mohu vejít?
— Ne. Nemůžete. Rodinná záležitost.
— Tady o rodinnou záležitost nejde, — odpověděl Lukáš klidně. — Jde o několik porušení zákona. První: manželka je spoluvlastníkem bytu, nemůžete ji odtud vyhodit bez soudu. Druhé: paní Nováková zde bydlí bez trvalého pobytu již osm měsíců, což je porušení zákona o hlášení pobytu. Třetí: mám stížnosti od sousedů na hlučnost a obtěžování ze strany paní Novákové.
Tomáš ztuhl.
— Co… co to má znamenat?
— To znamená, že buď pustíte manželku dovnitř a promluvíme si v klidu, nebo budu muset sepsat protokol a předvolat vás na služebnu.
Za Tomášem se objevila Danuše:
— To je šikana! Vy nás šikanujete kvůli své sestře!
Lukáš se na ni podíval:
— Paní Nováková, snažím se to vyřešit v klidu. Máte tři možnosti: Jedna, přestěhujete se zpátky do svého bytu a přihlásíte se tam. Dvě, podáte žádost o trvalé bydliště zde, ale to vyžaduje souhlas obou vlastníků bytu, včetně paní Machálkové. Tři, neudělám nic a sepíšu protokol o nelegálním pobytu. Pokuta je až dvacet tisíc korun.
Danuše Nováková zbledla.
— Tomáši, synku…
— A co se týče paní Machálkové, — pokračoval Lukáš, — má plné právo vrátit se do bytu. Pokud jí v tom budete bránit, mohu vás zatknout za domácí násilí.
— To je absurdní! — vykřikl Tomáš.
— To je zákon, — řekl Lukáš suše. A otočil se ke mně: — Leni, chceš jít dovnitř?
Všichni na mě čekali. Tomáš s pootevřenými ústy. Danuše se zděšením v očích. Lukáš s klidem a jistotou.
Pomalu jsem přikývla:
— Ano. Chci.
Tomáš se pohnul stranou. Prošla jsem kolem něj dovnitř. Do svého bytu. Do svého domova.
Lukáš šel za mnou a zastavil se v předsíni:
— Paní Nováková, mám také stížnost na vaše chování vůči sousedům. Paní Svobodová uvádí, že jste ji opakovaně verbálně napadala. Manželé Horákovi si stěžují na hluk v pozdních hodinách. Mám tři písemné stížnosti.
Danuše otevřela ústa, ale nevyšlo z nich nic.
— Doporučuji, abyste se do týdne přestěhovala zpátky do svého bytu a přihlásila se tam, — dokončil Lukáš. — Jinak podám podnět k zahájení správního řízení. Rozumíme si?
Tchyně se posadila na židli u stolu. Vypadala najednou jako hodně stará žena.
— Tomáši, — zašeptala, — já nevěděla… já jsem jenom chtěla být nablízku…
Tomáš stál opřený o zeď a díval se do podlahy.
Lukáš se otočil ke mně:
— Len, potřebuješ něco?
Zavrtěla jsem hlavou:
— Ne. Děkuji.
— Zavolám ti večer, — řekl a podíval se ještě jednou na Tomáše a Danuši. — Hezký den.
Odešel. Zavřel dveře za sebou.
A já jsem zůstala stát v předsíni vlastního bytu. S manželem, který se mi nepodíval do očí. A s tchyní, která náhle ztratila všechnu svou moc.