Seděla jsem v Lukášově služebním autě před domem a třásla se. Ne zimou — bylo léto. Třásla jsem se zlostí, ponížením, únavou. Z celých osmi měsíců, které mi projely hlavou jako hororový film.
Všechno začalo v prosinci. Danuše Nováková zavolala Tomášovi s pláčem v hlase:
— Synku, nevládnu sama. Doktor říká, že tlak, že srdce… Nemůžu zůstat sama v tom velkém bytě.
Tomáš jí samozřejmě okamžitě nabídl:
— Mami, přestěhuj se k nám. Postaráme se o tebe.
Já jsem nenamítala. Byla nemocná, co jsem měla dělat? Tchyně, zdravotní problémy, dočasně. Měsíc, dva.
První týden byla Danuše tiše jako myš. Seděla v obýváku, dívala se na televizi, šla brzy spát. Ptala se:
— Leni, mohu ti nějak pomoci?
— Ne, Danuše, odpočívejte.
Ale už druhý týden začala:
— Leni, ten čaj je moc slabý. Dej tam ještě jeden sáček.
— Leni, v koupelně je vlhko. Musíš po sprchování větrat.
— Leni, tady je prach. Kdy jsi naposledy utírala?
Přikyvovala jsem a dělala, co chtěla. Říkala jsem si: je nemocná, potřebuje pocit, že má všechno pod kontrolou.
Třetí týden už to nebyly rady, ale příkazy:
— Leni, dnes udělej bramborovou polévku. Tomáš ji má rád.
— Leni, naser mi prádlo zvlášť, mám citlivou pokožku.
— Leni, já v noci neslyším, ztlum televizi.
A pak začala mluvit o mně ve třetí osobě. Při mně. Před Tomášem:
— Tomáši, řekni Leni, že používá moc koření. Mám potom žáhu.
— Tomáši, Leni zase nechala okno v kuchyni otevřené. Mě z toho bolí hlava.
A Tomáš… Tomáš poslouchal. A přikyvoval. A pak přišel ke mně:
— Len, no trochu to ztlum s tím kořením, ne?
— Len, vždyť máma je nemocná, vyhovme jí.
V únoru jsem se zeptala:
— Tomáši, jak dlouho ještě? Už je jí přece líp, ne?
— Doktor říká, že potřebuje ještě čas, — odvětil vyhýbavě.
V březnu:
— Tomáši, Danuše je pořád doma, celý den nic nedělá, jen mi přikazuje…
— Len, nepřehánéj. Máma je stará, je nemocná.
V dubnu jsem to vzdala. Přestala jsem se ptát. Přestala jsem namítat. Prostě jsem dělala, co Danuše chtěla, abych měla klid.
Ale klid jsem neměla. Protože Danuši nestačilo rozkazovat. Začala mě ponižovat.
— Tomáši, synku, normální ženy umí vařit. Tvoje žena ne.
— Tomáši, sousedka má snachu zlatou. Taková je šikovná, čistotná. Kéž bys měl takovou.
— Tomáši, tobě je teprve pětatřicet. Ještě můžeš najít lepší.
A dnes… dnes ráno jsem jí uvařila oběd. Kuřecí plátek se zeleninou. Jednoduché, zdravé, bez koření. Přesně jak chtěla.
Ochutnal. A řekl:
— To je nechutné.
— Danuše, prosím, snažila jsem se…
— Ty se vždycky snažíš, ale nestačí to, — řekla a odstrčila talíř. — Tomáši, synku, tvoje žena mě otrávit chce.
Tomáš zrovna přišel z práce. Podíval se na talíř, na mě, na ni.
— Mami, co se stalo?
— Podívej se, co mi uvařila. To je jedovaté. Já to nejím.
— Danuše, to je normální jídlo! — vybuchla jsem. — Osm měsíců vařím, co chcete, a pořád vám to nevyhovuje!
— Tomáši, slyšíš, jak na mě křičí?! — Danuše se chytila za srdce. — Já dostanu infarkt!
— Leni! — Tomáš se na mě otočil. — Proč na ni křičíš? Vidíš přece, že je jí špatně!
— Já nekřičím! Já už prostě nemůžu…
— Dost! — udeřil do stolu. — Máma je nemocná! A ty ji takhle trápit?!
— Tomáši, já ji netrápím, já…
— VYPADNI! — zakřičel. A vytlačil mě za dveře. Na schodiště. Před sousedy.