„Adélko, jídelníček sepíšu já a ty se postaráš o vaření,“ podala Božena Jelínková snaše svazek papírů popsaných drobným písmem, rozložený na tři stránky. „Normálně bych se do toho pustila sama, ale ruce mě dneska strašně bolí, ten artritický nešvar mě úplně ničí.“
Adéla Kratochvílová si seznam převzala a mlčky ho projela očima. Studené předkrmy, hlavní chody, několik salátů a k tomu hned tři různé dezerty. Na výročí svého manželství s Václavem Moravcem pozvala Božena osm hostů. Samozřejmě bez jediné konzultace.
„Nešlo by to tentokrát objednat hotové?“ zvedla Adéla opatrně zrak.
„Objednat?“ vyhrkla tchyně a teatrálně rozhodila rukama, které najednou nevypadaly ani trochu nemocně. „A co by si o nás pomyslely moje známé? Že neumíme hostit? Kdepak, Adélko, ukaž, co v tobě je.“
Adéla papíry pomalu složila. Jednou. Podruhé. Potřetí. Z hromádky zbyl malý čtvereček, který tiše dopadl na stůl.
„Dobře,“ řekla klidně. „Ukážu.“
Před sedmi měsíci, sotva měli po obřadu na radnici, Václav prohlásil, že se na čas nastěhují k jeho mamince. Ten „čas“ se nenápadně změnil v trvalý stav. Božena Jelínková, vdova už sedm let, obývala sama prostorný třípokojový byt a velmi trpěla. Ne samotou, ale nutností starat se o domácnost.
Už druhý den po svatbě ji skolila prudká migréna.
„Adélko, zlatíčko, hlava mi třeští, sotva se zvednu z postele. Uvař prosím něco ty,“ sténala.
Adéla uvařila. Pak uklidila. Nakonec dala prát. Večer se tchyni záhadně ulevilo a odjela ke kadeřnici. Vrátila se svěží, s lesklými vlasy vonícími luxusním šamponem.
Bolesti hlavy se od té doby objevovaly pokaždé, když šlo o vaření. Závratě přicházely těsně před úklidem. Artritida se ozývala při mytí nádobí a mizela ve chvíli, kdy Božena listovala časopisy nebo vyrážela na nákupy.
Václav si ničeho nevšímal. Anebo nechtěl.
„No tak, máma prostě nemůže, zdraví jí neslouží. Ty jsi mladá, ty to zvládneš,“ mávl rukou.
A Adéla zvládala. Vstávala v pět, chystala snídani pro tři, odjela učit prvňáky, v šest byla zpátky doma a až do jedenácti večer prala, uklízela a vařila na další den. Václav přišel, navečeřel se a usadil se k televizi. Občas se jen podivil, proč je „pořád nějaká bez nálady“.
Hubla. Pod očima se jí usadily tmavé kruhy, ruce měla vysušené, nehty se třepily. Zrcadlo jí vracelo pohled na cizí ženu — vyčerpanou, zestárlou a prázdnou.
A pak, před třemi týdny, Božena oznámila datum výročí.
Ráno v den oslavy se Adéla probudila v pět, ale do kuchyně nezamířila. Oblékla si džíny a světlou halenku, pečlivě se nalíčila a ze skříně vytáhla krabičku s obálkou — celodenní wellness poukaz, za který dala své poslední úspory, nasbírané s tichou vytrvalostí a jasným záměrem.