„To snad není možné!“ vyjekla Božena Jelínková. „Adélo! Kde je večeře?! Vždyť jsem ti dala přesný seznam!“
Hned za ní vstoupil Václav Moravec. Stačil jediný pohled na holý stůl a krev se mu nahrnula do obličeje.
„Ty ses úplně zbláznila?“ spustil. „Pozvali jsme lidi na výročí, a ty tady nemáš ani sousto?“
Jeho hlas se rozléhal po bytě. Hosté náhle objevili obrovský zájem o vlastní mobily, skleničky, záclony i výhled z okna. Cokoliv bylo lepší než sledovat tuhle scénu.
„Co to má znamenat?! Uvědomuješ si vůbec, co děláš?!“
Adéla neodpověděla hned. Pomalu položila sklenici na stůl. Klidně, téměř obřadně.
„Ano,“ řekla tiše. „Tohle je můj dárek.“
Ticho spadlo do místnosti jako těžká opona.
„K výročí našeho manželství oznamuji rozvod.“ Sundala snubní prsten, položila ho na bílý ubrus. Kov lehce cinknul. „Odcházím. Dnes. Hned.“
Václav zůstal s otevřenými ústy. Zavřel je. Znovu otevřel.
„Ty ses zbláznila?! Před lidmi?! Udělala jsi z toho cirkus!“
„Ne,“ odpověděla. „Udělala jsem z toho pravdu.“ Sáhla po tašce, kterou měla připravenou. „Sedm měsíců jsem vám sloužila. Vařila, prala, uklízela. Od pěti ráno do půlnoci. Nikdy ses nezeptal, jak mi je. Nikdy jsi nepomohl. Prostě ses vezl. Byla jsem vám oběma pohodlná. A tím to končí.“
Šárka Fialaová, jedna z přítelkyní tchyně, si odfrkla do dlaně. Miroslava Tkadlecová sotva znatelně přikývla.
„Adélko, prosím tě, počkej,“ vykročila k ní Božena s dokonale upravenými nehty. „Všechno si vyříkáme. Jsi jen unavená. Najmeme pomocnici, že ano, Vašíku?“
„Je pozdě,“ odpověděla Adéla a zamířila ke dveřím.
Václav se po ní vrhl a chytil ji za ruku.
„Stůj! Nemůžeš jen tak odejít!“
„Mohu,“ vyprostila se. „Dívej.“
Otevřela dveře. Za zády ještě zaslechla jeho panický hlas do telefonu: „Prosím vás, restaurace? Potřebuju okamžitě dovézt jídlo pro osm lidí! Hned! Zaplatím cokoliv!“
Zavřela za sebou. Na chodbě vytáhla mobil a napsala Klaudii Planýové: „Můžu k tobě?“
Odpověď přišla obratem: „Jasně. Přijeď. Už dávno jsi měla.“
Týden bydlela u Klaudie. Spala na rozkládací posteli, chodila do práce, večer seděla u okna a mlčky koukala ven. Klaudie se nevyptávala.
Václav volal tři dny. Nejdřív křičel, nadával, poroučel. Pak prosil, sliboval změny. Adéla hovory přijímala a beze slova ukončovala. Čtvrtý den přišla zpráva: „Máma je na tom špatně. Opravdu nemocná. Jsi spokojená?“
Číslo zablokovala.
O to víc ji překvapila zpráva od Miroslavy Tkadlecové: „Adélko, omlouvám se, že píšu. Udělala jste správnou věc. Třicet let jsem žila s podobnou tchyní. Nikdy jsem nenašla odvahu odejít. Vy ano.“
Pak se ozvala Šárka. A potom další. Všichni psali v jednom duchu.