Ty peníze byly přesně ty, které si po drobných odkládala stranou na nový zimní kabát. Teď ležely pryč, uzavřené v obálce jako definitivní tečka za jejím starým životem.
Božena Jelínková se objevila u snídaně v lesklém hedvábném županu. Jakmile spatřila Adélu upravenou a oblečenou k odchodu, koutky úst se jí stáhly do nespokojené čárky.
„Copak ty máš na sobě?“ přejela ji kritickým pohledem. „Celý den máš stát u plotny. Běž se převléct.“
„Dnes mám jiné povinnosti,“ odpověděla klidně Adéla a podala jí obálku. „Tohle je pro vás. Dárek k výročí.“
Božena obálku otevřela. Jakmile pochopila, co drží v ruce, překvapením zamrkala.
„Wellness?“ vydechla. „Adélko, to je od tebe hezké… ale dnes nemůžu. Musím přece dohlížet na hostinu, přijde spousta lidí…“
Adéla si sedla naproti ní, narovnala se a zadívala se jí přímo do očí. „Chcete, aby vás Šárka Fialaová viděla takhle zářící?“ řekla tiše. „Představte si, jak se bude ptát, kde jste omládla. A u stolu… o to se postarám já.“
Nastalo ticho. Boženiny prsty přejížděly po okraji obálky. Marnivost zvítězila nad opatrností.
„No… možná máš pravdu,“ zamumlala. „Šárka se pořád chlubí svým kosmetickým salonem. Václave,“ zavolala, „odvezeš mě?“
Václav Moravec se objevil rozespalý a otrávený, ale nakonec souhlasně zabručel. Za půl hodiny za nimi zaklaply dveře a byt se ponořil do nezvyklého ticha.
Adéla zamířila do ložnice. Ze skříně vytáhla jednoduché černé šaty, které koupila včera v second handu, a boty na podpatku. Zavolala Klaudii Planýové, známé, která si přivydělávala jako vizážistka. Do pěti bylo hotovo všechno – účes, líčení, oblečení. Když se podívala do zrcadla, sotva se poznala. Nepůsobila zlomeně. Působila živě.
Do kuchyně celý den ani nevkročila.
První hosté dorazili kolem půl sedmé. Miroslava Tkadlecová, statná žena s pronikavým hlasem, vstoupila do obýváku a zarazila se.
Stůl byl připraven do posledního detailu. Dokonale vyžehlený bílý ubrus, svíčky, křišťálové sklenice, příbory pro osm lidí. Všechno mělo své místo.
Jen jídlo chybělo.
„Adélko… a kde jsou chlebíčky?“ otočila se Miroslava nejistě.
„Nechte se překvapit,“ usmála se Adéla. „Čekáme na oslavence.“
Postupně přišli další – přítelkyně Boženy Jelínkové, Václavovi kolegové. Usedali, rozhlíželi se po prázdném stole, vyměňovali si pohledy. Někdo utrousil vtip o moderním půstu. Smích byl rozpačitý.
Adéla nalévala minerálku, klidná, soustředěná. Čas plynul.
V sedm dorazili Václav s matkou. Božena vplula do předsíně jako královna: pleť zářila po procedurách, vlasy se jí leskly v měkkých vlnách, manikúra byla dokonalá. Odložila kabát a vstoupila do obýváku.
Zastavila se.
Prázdný stůl. Osm hostů s nechápavými výrazy. Adéla v černých šatech, v ruce sklenici vody.
„Co… co to má znamenat?“ vyhrkla Božena, hlas se jí zlomil.