„Vendulo Sedláčková,“ oslovila ji Nela Horáková klidným, až strohým hlasem. „Ještě jste se nevyrovnala.“
„Ale prosím tě,“ usmála se starší žena lehce pobaveně. „Vždyť jsme přece rodina. To bys snad chtěla brát peníze od příbuzných?“
Nela měla odjakživa povahu, která si uměla prorazit cestu. Když se s Matějem Navrátilem dali dohromady, byla to právě ona, kdo otevřeně mluvil o svatbě a budoucnosti. Věděla přesně, kam chce směřovat, a místo zbytečného váhání šla přímo za svým cílem.
Už dávno předtím, než se vdala, trávila dlouhé hodiny pečením. Z její kuchyně voněly domácí koláče, jemné zákusky i perníčky zdobené do posledního detailu. Lidé je milovali – děti i dospělí – a objednávky se postupně množily.
Po svatbě, když se prvotní nadšení z nového společného života trochu usadilo, se rozhodla otevřít téma se svým mužem.
„Matěji,“ začala jednoho večera opatrně, „uvažuju o tom, že bych si otevřela vlastní pekárnu. Dřív jsem bydlela sama a měla jsem na pečení klid. Teď jsme dva a už to začíná být nepohodlné pro nás oba.“
Kuchyň byla malá, pracovní plochy nestačily a zakázek přibývalo rychleji, než čekala. Bylo zřejmé, že nastal čas posunout se dál.
„Víš ale, že na něco takového jsou potřeba velké peníze,“ upozornil ji Matěj realisticky.
„To vím,“ přikývla. „Něco jsem si našetřila. Chtěla bych si pronajmout menší prostor, kde bych mohla péct i prodávat. Ze začátku by šlo hlavně o zakázky, postupně bych pekla i do vitríny. A když se bude dařit, mohlo by se to časem rozrůst.“
Zatímco si Nela připravovala rozpočet, porovnávala ceny strojů, vážila suroviny doslova na gramy a odkládala každou korunu, Matěj se mezitím jednou zmínil o jejích plánech u čaje u své matky. Neviděl v tom nic špatného, spíš to podal jako zajímavost, skoro s hrdostí.
„Nela chce rozjet vlastní pekárnu,“ pronesl lehkovážně. „Rozhodla se, že do toho půjde naplno.“
Vendula Sedláčková, která právě míchala cukr v hrnku, ztuhla. Zvedla oči a s podezřívavým pohledem se zeptala:
„Vlastní pekárnu?“
„No jasně,“ pokračoval Matěj, aniž by si všiml změny jejího výrazu. „Říká, že už je čas se posunout.“
„A kde na to chce vzít peníze?“ vyjela ostře Vendula, bez snahy krotit tón. „Nadělala si půjčky? Nebo tě, nedej bože, přemluvila, abys do toho šel s ní?“
Matěj se zamračil. „Mami, to přeháníš. Šetří si už dlouho, ještě před svatbou.“
„Aha, takže jede sama na sebe,“ kývla chladně a hned se nadechla k další tirádě. „Já si ale myslím, že žena by se měla soustředit hlavně na rodinu a děti, ne na nějaké podnikání. Pořád má málo. Jednou peče, pak chce byznys… a co domácnost? Co ty? Zeptala se tě vůbec?“
Matěj jen pokrčil rameny. Nelíbilo se mu, jak matka mluví, ale hádat se s ní neuměl a vlastně ani nechtěl. Mlčel.
O den později vzala Vendula iniciativu do vlastních rukou a zavolala přímo Nele. Bez pozdravu přešla rovnou k věci.
„Slyšela jsem, že chceš otevírat pekárnu. Jen se nepřeceňuj. Naše sousedka Johana Zelenýová si taky usmyslela, že si otevře krejčovství, a za půl roku byla po uši v dluzích. Její muž to splácí dodnes.“
Nela si ji vyslechla bez přerušení a pak odpověděla chladně a věcně: „Děkuji za starost, Vendulo Sedláčková. Rizika mám spočítaná, plán připravený a oporu zajištěnou.“
„Snad nemyslíš Matěje?“ zasyčela tchyně. „On ti přece nebude dělat bankomat.“
To už bylo příliš. Nela řekla jen: „Na tenhle rozhovor nemám čas. Na shledanou,“ a hovor ukončila.
Třásla se. Ne strachem, ale vztekem. Její práce, její sen a roky dřiny – a někdo si myslí, že to všechno může rozdrtit jediným telefonátem jen proto, že podle něj nemá chtít víc než…