…ztrátu přímo z pokladny. Předvčerejší den přišla Johana Zelenýová, včera Anežka Fialaová a dnes mám neblahý pocit, že se objeví zase někdo další.
— Dnes už nikdo nepřijde, — zarazila ji Beáta Doležalová pevným tónem. — Řekni mi přesně, v kolik se tady obvykle ukazují.
— Většinou kolem desáté dopoledne. Skoro na minutu přesně.
— Výborně. Tak v tu dobu dorazím taky. Ráda bych viděla, jak se budou tvářit, když tu budu já.
Přesně v deset se dveře pekárny znovu otevřely. Jako by někdo spustil známé divadelní představení. Na prahu stála Vendula Sedláčeková, zavěšená do Zuzany Pavlíčekové — ano, zase se Zuzanou. Zřejmě už jí okruh známých došel.
— Nelinko, tak jsme tady zas! — zahalekala Vendula tak nahlas, aby to slyšeli všichni zákazníci. — Dostaly jsme chuť na tvoje pečivo, že ano, Zuzi?
Nelě ztuhla záda, ale Zuzana okamžitě přitakala:
— To víš že jo. Ty tvoje koláče jsou jak obláček. A muffiny? Ty u nás doma zmizely rychleji než káva. Manžel říkal, že bys nám je měla prodávat denně.
Nela se nadechla, že odpoví, jenže dřív, než stihla otevřít ústa, zazněl za nimi chladný, klidný hlas:
— To je ale shoda okolností. Vendulo Sedláčeková, i vy tady?
Všichni se otočili. Ve dveřích stála Beáta Doležalová. Elegantní kabát, černá kabelka a výraz, který nenechával prostor pro diskuzi.
— Beáto! — zamávala Vendula nejistě rukama. — Jaké milé setkání. My jsme se rozhodly trochu podpořit podnikání mladé. Jsme přece rodina, ne?
— Aha… tak takhle to je, — pozvedla Beáta obočí. — Tak mi povězte, co doporučujete?
Nela měla co dělat, aby se nerozesmála.
— Tamhle ten chléb je výborný. A ty tvarohové buchty taky, — chválila Vendula bez mrknutí oka.
— Dobře, — přikývla Beáta a obrátila se k Nele. — Zabal mi prosím přesně tohle. Dnes jsem nestihla oběd.
Pak se otočila zpět k Vendule: — A vy už máte vybráno?
— My… ano, trochu od všeho, — ukázala na tašku u pokladny, nacpanou až po okraj.
— Skvělé. Tak prosím, zaplaťte jako první, — ustoupila Beáta stranou.
— Zaplatit? — Vendula znejistěla. — Samozřejmě… hned.
Zuzana ji v tu chvíli zatahala za rukáv a šeptem poznamenala:
— Říkala jsi, že je to jako minule. Zadarmo.
— To už neplatí, — ozvala se nahlas Beáta zezadu. — Vytáhněte peněženku.
S očividnou nevolí Vendula vyskládala na pult bankovky a spolu se Zuzanou spěšně odešla.
— Nelinko, vezmu si ještě šest makových housek a krabičku lineckého, — řekla Beáta mile, jakmile se dveře zavřely.
— Děkuju, mami, — usmála se Nela a podala jí balíček. — Už jsem vážně nevěděla, jak to řešit.
— Kdyby se vrátily, hned mi zavolej. A hlavně se nenech tlačit ke zdi. Drž se, — lehce jí ťukla do nosu a odešla.
Od toho dne se Vendula Sedláčeková v pekárně už neukázala. Její známé ale občas přišly. Jednou se Zuzana u pokladny naklonila blíž a tiše řekla:
— Promiň, netušila jsem, že jste neměly domluvu. A mimochodem… tvůj chléb i koláče jsou opravdu skvělé. Budu chodit pravidelně a doporučím tě dál.
Nela se usmála. Věděla, že jde správnou cestou. Překážek ještě přijde dost, ale vzdát se nehodlala. Ne teď. Ne nikdy.