— Jako matka ti to říkám naprosto jasně: rozvod. Okamžitě podej žádost o rozvod! — hlas Ivany Smutnýové se třásl potlačovaným vztekem, když bez zaklepání vrazila do naší ložnice a v rukou svírala svazek nějakých listin.
Probudil mě její křik. Posadila jsem se na posteli a zmateně se snažila zorientovat. Vedle mě se pohnul Kryštof Sedláček, opřel se o loket a s přimhouřenýma očima nechápavě mrkal. Bylo teprve sedm ráno, neděle — jediný den v týdnu, kdy jsme si mohli dovolit spát déle.
Tchyně stála uprostřed místnosti ve svém stále stejném froté županu. Obličej měla rudý, rty sevřené. V rukou držela naše dokumenty, přesně ty, které jsme měli uložené v horní zásuvce komody.
— Mami, co se děje? — zamumlal Kryštof ospale a promnul si oči.
— Co se děje?! — vyštěkla Ivana Smutnýová a skoro se zalykala rozčilením. — Ta tvoje manželka vlastní venkovský dům! Celý dům! A tři roky o tom mlčela!
V žaludku mi zatrnulo. Našla papíry k chalupě, kterou mi odkázala babička. Záměrně jsem se o ní tchyni nikdy nezmiňovala — dobře jsem znala její povahu i chorobnou posedlost cizím majetkem.
— Je to jen babiččina chalupa, — řekla jsem tiše a přitáhla si peřinu blíž k ramenům. — Starý domek na vesnici, nic výjimečného.
— Nic výjimečného?! — Ivana hodila dokumenty na postel. — Volala jsem kamarádce z katastru. Pozemek patnáct set metrů, dům osmdesát metrů čtverečních! To je majetek za spoustu peněz. A ty ses tvářila, že nic nemáš!
Kryštof se na mě překvapeně podíval. O chalupě věděl — nikdy jsem mu ji netajila. Jen jsme se tam ještě nedostali. Byla tři sta kilometrů od města a plánovala jsem, že tam pojedeme v létě a dáme všechno do pořádku.
— Mami, to je Lenčina osobní věc, — pokusil se mě bránit, ale tchyně ho okamžitě umlčela.
— Osobní? V rodině neexistuje nic osobního! Bydlí v mém domě, jí z mého, a přitom si bokem schovává nemovitost! Víš, co to znamená? Od začátku počítala s tím, že tě opustí. Připravila si únikovou cestu!
Uvnitř mě zaplavila vlna hořkosti a vzteku. Tři roky jsem snášela její poznámky, dohled nad každým krokem i neustálé výčitky. Tři roky jsem vařila, uklízela, prala pro celou domácnost a zároveň chodila do práce na plný úvazek. A teď ze mě dělá vypočítavou intrikánku kvůli rozpadající se chalupě po babičce.
— Ivano Smutnýová, nejsem povinna vám skládat účty z dědictví po své babičce, — odpověděla jsem klidně, i když se mi třásly ruce.
— Nepovinna? — přistoupila blíž a tyčila se nade mnou. — Ale bydlet tady povinna jsi? Používat moje věci taky? Tak poslouchej: buď ten dům přepíšeš na Kryštofa, nebo si sbalíš věci a odejdeš. Rozhodnutí je na tobě.
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Podívala jsem se na manžela a čekala, že se ozve, že se mě zastane, že matce konečně řekne dost. Kryštof ale mlčel a upřeně sledoval vzor na peřině. To ticho bolelo víc než jakákoli urážka.
— Vidíš? Kryštof má plné právo to chtít, — pokračovala Ivana Smutnýová, která si jeho mlčení vyložila jako souhlas. — Je jediný chlap v rodině, živitel. A ty jsi kdo? Přivandrovalá! Tři roky tu žiješ a ani dítě mu nedokážeš dát!
Ta slova mě zasáhla jako rána do tváře. S Kryštofem jsme se už rok snažili o miminko, absolvovali vyšetření, lékaři tvrdili, že je vše v pořádku, jen to chce klid a čas. Jenže jak mít klid, když vám někdo denně připomíná vaši domnělou méněcennost?
— Mami, už dost, — ozval se Kryštof konečně, ale bez skutečné razance.
— Dost čeho? Pravdy? — nedala se Ivana Smutnýová zastavit a znovu se nadechla k další tirádě, zatímco jsem cítila, že to nejhorší teprve přijde.